žil sám císař Leopold. Výnos vl. r. otisknul v „Jud. Zentralbl." dr. M. Grünwald (III.—1884), avšak originál nebyl vrácen redakcí potomkům Kavky — (dosud v P. žijícím!), aniž nejsou v městském archivu6). Listina zněla v originálu: „Der im Namen des Kaiser Leopold gegebenen Bescheid: Liebe Getreue! Wir haben aus Euerem unterthänigsten Bericht vom 18. Februarii gegenw. Jahres (1693) in mährerem vernommen, aus was für Bedenken und Ursachen Ihr mit unserem Landeskämmerer der gehorsamsten Meynung seijet, damit dem Löbl Kaffka, Piseker Juden, der daselbst durch so lange Jahre wüstgestandene und der Gemeinde zugehörige Brandstelle zur Wohnung nicht eingeraumbt werden möchte. Wann es denn auch tey diesem Euern unterthänigsten Gutachten umb darinn angeführten erheblichen Motiven wollen allerdings in gnaden bewenden lassen. Alls thun Wir Euch solches hiemit zur nachrichtlichen Wissenschaft und zu dem. ende in Gnaden bedeuten, damit Ihr darnach die interessierten fernerweith vorzubescheiden . wissen raöget, daran beschieht.

Francisco Vdal C. Kinský.                   V-: Leopold.

R.is Bohae Sup. Cancellarius, Ad mandátům Sacae Caesae.

Reg. Mattis propriu. Thomas Graf Tschernin, G. Bechinin Lažan mp.1)"

Po dlouhých poradách rozhodla se rada města, že Leblovi onu pousťku, která již 30 let v ssutinách ležela, postoupí. Avšak na nátlak městského děkana byla do výnosu vsunuta tato podmínka: „Im Falle aber gedachter Judt der Brandstelle theilhaftig werden will, wann mit den seinigen den Jüdischen Glauben ablegen und den allein seelig machenden Katholischen glauben durch die h. Taufe empfangen wird, solche Branditstelle wird ihm als Christen vergnügt werden1)." — Ke cti Kavkově budiž poznamenáno, že nedal se zlákati nabízenou výhodou a že se neod-cizil ve víře svých otců. V té době nemusela býti kon-verse Židů právě žádnou vzácností, neboť prof. Sedláček s) sděluje, že r. 1694 žil v P. ještě jeden Žid, jehož jméno se neuvádí, ani odkud že přišel; a ten prý prohlásil, že se chce dáti pokřtíti. Ale rada města poroučí, aby jemu, jakožto poběhlému, nevěřili.

R. 1693 zaměstnávali dva písečtí Židé velmi pilně soudy. Lebl K a v k a žaloval Žida Hirce Latze; Lebl těšil se patrně zvláštní přízni židovských zemských deputovaných, neboť tito (v první instanci) rozhodli ve prospěch jeho. Latz však nebyl tak prostým odpůrcem, aby se dal výrokem tím odstrašiti a odvolal se *): „Burgermeister und Rath der Stadt P i s z e c k" s prosbou o udělení spravedlnosti a práva. Té se mu patrně dostalo, neboť téhož roku byl Lebl Kavka se svou pří zamítnut. Lebl se odvolal k apelačnímu soudu a zde mu pomohla znamenitě ona věc s vyzrazením vojenského spiknutí: Lébl byl do své smrti osvobozen ode všech daní a městskému úřadu bylo nařízeno, kdyby kdy on zažaloval nějakého dlužníka, aby mu byl úřad ten na ruku. Protože Písečtí dluhovali Leblovi 300 zl., sám však byl také dost dlužen, žádal u apelačního soudu, aby byl chráněn před exekucí3).

Rodina Latzova patrně se z P. vystěhovala, kdežto rodina Kavkova je tam dosud. Nejstarší „peroehet" v tamní synagoze je právě z roku onoho procesu (r. 1698) x) a má tento nápis (v překladu): „Dobrovolný dar vysoce váženého pana L e b a, syna šlechetného rabiho Maiera Kavky, jehož zbožná památka budiž požehnána a téhož manželky paní G i 11, dcery šlechetného pana Mojžíše Weisla, jehož Tvůrce zachovej! Roku (5) 458" = 1698. (Také rodina Weisla je v Písku dosud, — továrník a kom. rada p. Weis 1°).

Jak již řečeno, byl v r. 1610 vydán přísný zákaz Židům ohledně nošení šatů drahocenných a zlatem zdobených. Tento zákaz byl r. 1701 obnoven a zostřen: „Slovutný rychtarzi, Przíteli Nám milý. Jakož od Nás Lethu 1610 všem židům a židovkám šaty stříbrem anebo zlatem vzdělávané anebo premované, jako i zlato, perlové řetízky neb halšpanty nositi pod pokutou složení padesáti říšských tolarů neb Osmi denního arestu tím, jenžby takovou složiti nemohli, přísně zapověděno jest. Nyní pak Vás toho zpráva dochází, žeby v královských městech židé obojího pohlaví proti též zapovědí šaty stříbrem vydělávané, též řetiezy a perly nositi se osmělováli, skrze čehož scho-dije žid. obojek a od krziestianá k rozeznánie nejsouce, snadno velké šibalství provázeti mohou. Protož opakujíce My takovou zápověď etc., etc., bezohledu porob ...

V Hradu Pražskiem, dne 11. Julij anno 1701 *).*'

Zatím obchodoval Lebl Kavka v P. dále a že zboží své přes zápověď rady města dával na' úvěr lidem, již pak nemohli zaplatiti, o tom se dozvídáme z jeho žaloby proti Františku Neubaurovi, měšťanu, který dluhoval jemu za zboží 109 zl. Slíbil zaplatiti do dvou let i s úroky, chtěl dáti v zástavu i pole a dluh dal si vložiti do knih, při čemž' se zřekl právních nároků. U soudu apelačníhp"však se vymlouval na malý plat z pí-sařství,—měíť 70 zl. —, prý pro dluhy a zákaz várky přišel na mizinu. Proto prosil, aby byl osvobozen z toho dluhu židovského, který prý beztak propadl fisku8).

Zatím neminulo roku, aby se někteří noví Židé nebyli pokusili o to, jak v P. se usaditi, avšak úřad jim v tom bránil. Nebyly vzácné případy, kdy hrozila rada měšťanům, že vezme jim pravovárečnictví a jiné výsady, poskytnou-li Židům ve svých domech bytů.

R. 1708 přistěhoval se do P. Žid Abraham Lazar, staly se v obecním domě, kde Židé bydleli, různé nepřístojnosti; proto jej rada vypověděla3). R. 1714 žádal známý dvorní faktor vídeňský Šimšon Wert-heimer za přijetí svého švagra Izraela Abrahama a téhož bratra. Chtěl prý je usaditi v P. „jakožto své kasíry"; avšak ani tento vlivný muž nemohl prosaditi svoji vůli, naopak, místodržící poručili radě města, aby netrpěla jiných Židů než rodinu Kavkovu. R. 1715 zemř. Lebl Kavka a jeho syn Marek oznámil radě, že hodlá v P. zůstati3). R. 1716 prosil Žid pražský Aron B e r 1 e s radu města, aby sem směl dojížděti, sklad! kramářského zboží vydržovati a „k ruce své tchyně Roziny Ochsové" handlovati mohl. Žádosti té rada nevyhověla a zápověď svoji odůvodnila tak, že prý je Židovstvo „škodlivé, k záhubě chudých řemeslníkův, raději by mělo býti vykořeněno než rozmnoženo a kdyby se to svolilo, přestoupil by se královský rozkaz, aby Židé v městě mimo rodinu Kavkovskou trpěni nebyli a konečně i proto, kdyby přivezené zboží rozvěřil a potom od chudých řemeslníků zaplacen býti nemohl, že by jen zaneprázdnění následovalo." Poté usnesla se pospolitá obec, naříditi žadateli, „aby se navrátil, odkud přišel a nic zde nepohledával". Jeho tchyni, Rozině Ochsové, bylo zakázáno, že nemá tolik cizích Židů, jako se dosud dělo, u sebe přechovávati, jinak že bude sama z města vypovězena8).

Tento neúspěch Arona Berlesa ještě nezalekl a on hledal přímluvu u podkomořího; leč i druhá jeho žádost byla dne 11. března 1717 zamítnuta a jeho tchyni bylo pohrozeno vypovězením, bude-li jej u sebe přechovávati3). R. 1719 byla v P. jen jediná židovská rodina — Marek Kavka —, která bydlela v domě č. p. 112 (od radnice vlevo, kde dům se v roh láme); onen starý dům byl přistavěn k hradbám hradu. Z toho domku byla zřízena městská šatlava a Kavka

přestěhoval se do sousedního domu č. p. 111, na jehož místě byly postaveny později „staré kasárny". Zde Kavka zůstal a obchod svůj provozoval až do zbudoř vání kasáren.            "...        .

Byla-li dosud v těch četných výnosech o vyhoštění Židů skryta ta pravá příčina, totiž ta konkurenční zášť, v r. 1720 provalila se neskrytě ve sporu křesťanských kupců, sami mezi sebou! žalovali na Milpergra, že prý prodává koření a jiné' kupecké zboží na libry, ač to.patří k živnosti kupecké. A při tom svorně žádali o vyhoštění Židů, kteří jim prý dělali konkurenci.

Kromě rodiny Kavkovy bydlela zde i Rozina O c h-s o v á se synem a Heřman Ž a b k a, rovněž se synem. Těm dvěma byla udělena tříměsíční lhůta, v níž by mohli vyupomínati dluhy a pak se měli z města vystěhovati. Lhůta prošla a Židé v P. přece zůstali, prý požádali u dvora o povolení k dalšímu pobytu a proto chtí zde dále obchodovati až do vyřízení jich prosby. Zase to byli jich křesťanští konkurenti, obchodnici Ä. Chvojka a Jan Havel, kteří si stěžovali u místo-držících, že ti Židé jim a jiným měšťanům k veliké škodě jsou, takže se oni ani uživiti nemohou. Přes to —, poznamenává prof. Aug. Sedláček —, zůstalo při starém a). Rok nato —■ r. 1721 — žalují oba obchodníci znovu. Prý „již .přišel čas a Židé že se nejen v P. zdržují, ale i mnozí, protože úřad je trpě, ani královskému, ani místoďiržiteískému, ba ani svému vlastnímu poručení dosti nečiní".

Žádali proto o nařízení, aby žádný řemeslník kupeckému obchodu překážek nečinil a mimo pár Židův městě trpěno nebylo 3).

Nedaleko Kavkova krámku postavila městská rada malé dřevěné stavení. Stálo při samotných hradbách a byla v něm malá komůrka. Tuto budovičku pronajala městská rada Kavkovi, který v ní zřídil malou m odilitebnu. Místní děkan V. Bezděka nechtěl však takovou svatýnku zde trpěti a tak se rada usnesla (dne 2. května 1722) na jejím zrušení. Stavení bude řádně opraveno a pronajme se prý některému chudému křesťanu. Záměr ten se však neuskutečnil, neboť děkan musel často upomínati radu a v jednom pozdějším listu táže se, zdali to stavení má býti drženo za synagogu neboli žid. školu a je-li tomu tak, zdali tomu bude přetrženo? V listopadu 1722 odpověděla rada k tomu dotazu, že stavení to nebylo k žádnému takovému účelu vyzdviženo, ale poněvadž Židé v městě vždy modlitebny měli, že se jim brániti nemůže, aby tu svoji pobožnost vykonali, avšak aby k ní nepřibírali žádných cizích Židů 3).

R. 1723 (26. května) byl vydán nový dekret ohledně Židů, jimž byl zakázán přespolním Židům příchod do města kromě vytčených veřejných trhů. Který cizí Žid by přece takový handl prováděl, ten má býti vězením trestán. Z „Židů trpěných" uvádějí se ř. 1723s): Rozina Ochsová, vdova (r. 1660 přistěhovaná), její syn Berle s ženou Alenou a děti Rachel (8), Abraham (6), Hatzkerl (Ví léta starý); pak zde byla rodina Klein-Mar-kovská, také prý od r. 1660, pozůstávající z Žida Hatz-kerla (vulgo „Hačkole"), sklenáře, vdovce, syn jeho Šalamoun s manželkou Bunetou, a dětmi Ester (8), Heřman (6) Samek (2 roky staré) s). Tato malá obec neměla však v P. žádný vlastní hřbitov, nýbrž odvážela své mrtvé do nedalekých Mirotic, — o kteréžto obci bude později zvláště pojednáno —, též do Lok-šan (Březnice), Volyně a do Strakonic bylo pochováváno. Stará synagoga, o níž jsme se prve zmínili, nezachovala se ani na obrázku. Jen část dvorní loggie, vstup to do ženského oddělení, ukazuje se dosud. Zato zachovala se z tohoto kostelíku památka z r. 1725 (r. 5486) v městském museu: je to drahocenný perochet „na paměť manželů Mordechaje a Šendl

Lurio v ých", který svědčí ó zbožnosti a obětavosti těchto „trpěných Židů".

voluje přicházeti do města jen v úterý a v pátek, aby si zde mohli nakoupiti své potřeby. „Pokud by v jiný den do města přijíti chtěli, jsou povinni brannému zaplatiti po krejcaru." Tomu bylo poručeno, aby věci, Židy z města nošené^ prohlížel a oznámení o tom bylo vyvěšeno na bráně 3).

R. 1727 konal se v P. sjezd delegátů žid. obcí kraje prácheňského. Sjezdu předsedal královský rychtář z rozkazu královské komory a byl svolán za účelem sestavení t. zv. „Perdonsteuer". T. r. byla sestavena mapa města P. a v ní byly zvláště označeny ony domy, v nichž bydleli Židé. Stalo se tak proto, áby se zjistilo, že není žádného nebezpečí pro případ procesí, neboť žid. obydlí byla vzdálena 772 loket od farního kostela s). Židům se v těch dobách vedlo patrně moc zle, neboť r. 1740 — připomíná dr. Sedláček -^-..nemohli odváděti ani příplatek na úřad podkomořího. Následujícího roku vyzvala nejvyšší dvorní kancelář radu města P., aby si vyprosila některé milosti pro blaho obce. I žádala obec o různé věci, z nichž čtvrtá

zní takto 3): ■-------„aby Židé z veřejné silnice a ulic

blíž brány Pražské (z obecních krámců na místě č. p. 111 a 112), kudy procesím a funusy, zvláště s velebnou oltářní svátostí okolo jde, jinam v kout anebo raději na předměstí proto přeloženi byli, že podle královské svobody obec povinna jest, jedinného z pokolení Kavkovského na území městském, ;ale nikoliv jich více v městě přechovávati a odbytím ostatních by se překupování a obchod v řemeslnických věcech zamezily."

Až dk) těch dosud námi vylíčených dob není v historii prof. Matznerově2) o Židech v P. vůbec zmínky!, teprve při r. 1742 cituje kroniku děkana Ledeč-k é h o, který popisuje boje husarů a pandurů s francouzskou posádkou, toho času v P. usazenou: „K vojákům se přidali někteří z obyvatelův a zároveň s nimi co mohli, odnášeli z krámcův židovských, jež vydrancovali. Těm se dobře stalo, drželiť s Francouzi proti královně i za vyzvědače jim sloužíce." Takovou, často již vyvrácenou lež ohřívá Matzner znovu. Že pak při plenění a drancování nezůstalo při krámech židovských, ale že přeskočilo i na domy a statky měšťanů, že byly posléze vyloupeny i klášter a kostely, to vysvětluje týž kronikář již méně předpojatě a zbarvené: „Ž^dný řád té doby, nýbrž hrůza v Písku obývala, poněvadž malá byla posluš-ncst, vlažná zbožnost, pravda V nenávisti, jen všude sobectví, msta, spravedlnost ' utlačována, svornost žádná, neboť ve svazu žili členové magistrátu, občané hádali se s úřady, kterýchžto nesvorností nebyl konec ani při počátku r. 1751 2)." Také Sedláček zmiňuje se při r. 1750 o tom, že „žádný pořádek v P. nebyl", ale ani slůvka o onom drancování židovských krámcův a o té „zrádě židovské".

R. 1738 pronajalo město Marku Kavkovi trafiku za roční nájem 220 zl. Dokud byla v letech válečných v městě vojenská posádka, byla tato trafika dosti výnosná, avšak r. 1750 vojsko z P. odtáhlo a odbyt klesnul. Proto žádal Kavka, aby mu byla povolena nějaká „porážka" (sleva), avšak podkomoří žádosti té nevyhověl, protože nebylo jiného zdroje k uhrazení tabákové daně. R. 1753 byla nájemná ta smlouva prodloužena o další tři léta za 418 zl. 30 kr., kteroužto částku v měsíčních splátkách měl Kavka odváděti. Později si stěžoval, že lidé z vzdálenějších vesnic u něho nekupují tabák, proto slevila mu rada z nájmu 30 zl. a kromě toho bylo mu slíbeno, že ái vojsko