Židovka Ochsová z města vyvedena, ale vymlouvala se, že očekává rodinu, aby ji bylo posečkáno. „Jíž tomu čtyři neděle jsou, co slehnouti měla, a přece až posavad těhotná sice jsouc, toho nezna-boha (!!)  pod  svým falešným srdcem nosí."

R. 1692 vypukl ostrý boj měšťanů píseckých proti jich magistrátu k vůli těm pár usedlým Židům. Někteří obecni starší zaslali radě města dokonce velmi hrubý „spis odpovědní", v němž s důrazem žádají, aby syn Marka, Žida do města nebyl přijat. Po této ostré přestřelce magistrát se dal zastrašiti a žadatelům vyhověl, avšak zároveň pokáral měšťany, „aby po druhé věci té se vystříhali a kapitoly magistrátu nedávali" s).

Z nedostatečného archiválního materiálu o Židech v P. soudí prof. Aug. Sedláček, že v 16. a 17. stol. žádných Židů v P. trvale usedlých nebylo, kromě snad některý přespolní sem na chvíli nebo na jarmark přicházel. Před r. 1618 Žida v městě nebylo. Že je tento úsudek nesprávný a ukvapený, o tom nás přesvědčí listina z r. 1 4 9 7 4): „Rada města P. do Č. Budějovic. Službu naší vzkazujeme, vzácné opatrnosti páni, przietelé a sousedé milí. Žid dodatel listu toho žádal jest nás, abychom vám psali, proč. byl by vsazen do vazby vaší anebo pro koho. J teď jeho k vám posíláme, kto by mu kterú vinu dal, že hotov jest tomu odpierati pře V. Mti, ktož by naň koli chtěl žalovati. Ex P i e s k f. VI. die s. Fabiáni martyři ano XCV1I. Purkmistr a rada miesta Pies-k u. Vzácné opatrnosti purkmistra a radě města Českých Budějovic, przátelnom a sousedóm naším milým4)."   '

Asi r. 1620 přišel do P. Žid Jakub Ž a b k a z nedalekých Mirotic. K tomu   příchodu   prvního   usedlého  Žida připojuje prof.  A.  Sedláček nijak doloženou poznámku: — „protože se v městě drancovalo a lacino   koupilo."   Avšak   teprve   r.   1632   ohlásil   se Žabka   u hejtmana, aby   mohl v městě   zůstati;   měl d\a syny   a dceru. R. 1639   přišel další Žid, Abraham z P r a h y, který zde provdal dvě dcery, a protože mohl dle zákona ponechati zetě u sebe celý rok, bylo v městě   kolem   r. 1650 již   pět   žid. rodin. Po pěti   letech, zdá   se, že jedna   z těchto rodin ubyla, protože r,  1655 jsou v P. jen 4 rodiny v podruží3), Tyto rodiny žily dlouho pokojně a vedly, jak v supli-kacích   o   sobě  říkaly,   „špatnou  živnůstku",  to   jest, jak vysvětluje   prof.  Sedláček,  obchod peřím,  veteší a  pod rukou různými věcmi.  Sousedům stali se   prý nepohodlnými,   zajisté   z   důvodu   hospodářské   zášti konkurenční, jak z listin stížnostních poznáváme, nikoliv však z důvodů náboženských, jak Sedláček vysvětluje, třeba že kněží tu zášť sebe více rozďmycho-vali. Když po velikém úsilí r.  1650 sousedé konečně chtěli vyhnati Židy z města, vzal je sám   podkomoří v ochranu   a  zákaz   svůj  odůvodnil   tak, že  někteří Židé v P. již se usadili za H u e r t y, takže bez svolení krále a komory nemohou býti vypovězeni z města. Tato ochrana se však netýkala těch Židů, kteří se do   města „vetřeli   bez   svolení", a které   prý   beze všeho mohou vypověděti3). V červnu r. 1650 pořízen byl soupis všech Židů v P., a to  těch, kteří  tam dlí bez  povolení král. komory.  Tento  seznam byl  doručen   podkomořímu,   který vydal   nařízení,  že  do  sv. Havla těmto Židům se povoluje lhůta k vystěhování. Toto vyhoštění týkalo se všech Židů, kteří v P. před r. 1618 nebydleli. Zde se však osvědčila mocná ruka pražského  Židovstva, jehož představenstvo  účinně se přimluvilo, takže   po   této intervenci byl vydán dne 24. prosince 1650 výnos, jímž se zakazuje Píseckým, aby jakékoliv Židy   násilně   z města vyháněli. Tímto zákazem nedala se však rada města zastrašiti   a pod záminkou, že „Židé, rozvěřujíce peněz sousedům, tím

pevnou nohu mezi nimi mají a věčného pobytu v městě sobě pokládají"3), zakazovala sousedům, aby jim nepronajala byty. Z té příčiny stěžovali sobě Židé podkomořímu (r. 1654): „My chudie potrzebnie Židé ponieženě oznamujeme, kterak zůstávajíce v městě Piesku již mnoho let, vždycky jsme se tak pokojně chovali a živnůstku naší špatnou tak vésti hleděli, abychom bez újmu a škody pánuov souse-duov a všelikého na nás nářku býti mohli. Což sic na mnoho let už posavade trvalo, nyní pak nevíme, proč od pana purkmistra a pánuov zápověď se činí, aby nám žádný z souseduov pokojův nedal a nenajímal. Pročež z té příčiny k Vaší Mti jakožto milostivému pánu a ochránci našemu se utíkajíce, ve vší poníženosti pokorně prosíme, že nás chudý potřebný lidi v svou milostivau ochranu vzíti a panu purkmistrovi a pánům skrze milostivý dekret poručiti ráčíte, aby nám toho bytu u sebe do vuole Boží a vrchností nás všech nejmilostivěji přáli. V čemž se Vaší Mti k ochraně a resoluci poníženě poroučíme. Vaší Mti poslušní, chudí, potřební Židé v městu P. zůstávající x)."

Že pak Židé nadále v P. zůstali, o tom se dozvídáme ze zpráv r. 1655 o paní Alžbětě Dejmové z Mitro-vic, která její dům č. p. 75 Židům k obývání postoupila. Znovu šla stížnost na podkomořího, který pak nařídil vystěhování na příští rok (r. 1656). Z té stížnosti je patrná ta podrážděnost, která se neleká ani výčitek cis. rychtáři, „aby raději podle svý vzácný povinnosti chránil obec, nežli ty neznabohy, kterých Pán Buoh toliko sám a žádiný jiný napraviti ne-mixože"1). Patrně rychtář vyhověl této ostré žádosti, neboť Židé záhy poté suplikují, aby se na ně v této veliké zimě nespěchalo, že se vystěhují „při čase příhodnějším, když Pán Bůh z jara tepla popřáti ráčí"3). Možná, píše prof. Sedláček, že se rodina Žabkova na čas vystěhovala, avšak Abraham se svými zeti žádal ještě r. 1658, aby byl v P. ponechán. R. 1657 bylo v P. „přes deset párů dětí". Jakub Žabka a dva jeho synové, Beneš jeho zeť a Abraham, byli sice r. 1641 přijati do města, ale jen k provozování jich obchodu dio libosti purkmistra a rady8).

Tak jak již dříve a častokrát pomohli pražští souvěrci svým venkovským . bratřím v bídě a. tísni. Avšak královská komora nemohla jich prosbě vyhověti, neboť byla vázána sněmovním usnesením, dle něhož Židé ve venkovských městech směli bydleti do r. 1618; také proto byla jich námaha marná, neboť rada města P. mohla snadno dokázati, že Abrahamovi zeťové žili v městě bez dovolení a že se „do města vloudili". Vskutku byla žádost pražských židovských starších zamítnuta král. komorou r. 1660 s tím odůvodněním, že se nemůže najíti prostředku, jímž by byla obec přidržována, aby Židy v městě trpěla. I jinak měli písečtí Židé přímluvci! Prof. Sedláček zmiňuje se o „nejmenovaném Židu z Sušice" (je to patrně F ü r t h, o němž bude později řeč), který žádal pány hejtmany pracheňského kraje za   ochranu. Těmito   přímluvami dlosáhli Židé   přece

malých ústupků, neboť již 3. února 1661 nařídil krajský úřad ohledně těch Židů, kteří nemají zákupu, že tito Židé mají býti z města vyhnáni, a to z toho důvodu, že „ke škodě sousedů handle jim ubírají a obci ničím užiteční nejsou". Čtrnáct dnů poté byli tři Židé z P. vypovězeni8).

Když bylo nejhůře, našli si židé pomoc a ochrany jinde. Dali se pod ochranu Jana Václava Běšína z Běšín a na Stražovicích, který koupil onen prve »míněný dům č. p. 75 (t. zv. Lichmanovský dům) a protože to byl muž „od stavů", nedbal nic nařízení a protestů rady města.

Ta žalovala u podkomořího" a" Židé měli [dokazovati, jak který z nich se do města dostal a jak dlouho zde žije. I zůstali tedy Židé v P., až o nich bude rozhodnuto králem. Těch důkazů předložili tito Židé: Marek K a v k a — zeť Abrahamův, který se odstěhoval do Prahy —, že tu bydlel od roku 1646, pak Marek Žabka (rodák z Mikulova), sklenář, který se dostal do P. za švédských válek, pak Jakub, jeho bratr a jeden nejmenovaný Žid, dohromady 4 muži a 4 ženy, dále 5 hochů a 3 děvčata3). Sedm let —• do r. 1669 —- měli po tomto soupisu v P. pokoje. A r. 1669 bylo jim nařízeno, aby se do šesti neděl vystěhovali. Nařízení to zůstalo však i poté na papíře, neboť ke sklonku toho roku bydleli v P. ve dvou domech, v jednom společně s křesťany, v druhém sami pospolu3). Dle sčítání Židů z r. 1669 zbyli v P. tito Židé: „Marek Kavka. v Praze rodilý, vede obchod v handlí, obilí, kozí, peří a jiných krámských věcí, má pět dětí pohlaví mužského a tři ženského. Marek Žabka a bratr jeho Jakub a s nimi jich sestra Salomena. Marek má ženu Esteru z Prahy, živí se řemeslem sklářským a jeho syn Heřman, neženatý, též sklářstvím a kožišnictvím. Má syny tři a dceř šest. Jakub, jeho bratr, tím toliko živ jest, co po vesnicích vyholduje; má čtyři syny a jednu dceru. Salomena, jejich sestra, byla vdána za B e-n e š e, Žida z Ěíše rodilého. Ten toliko ležák jest a co jiní lidé tuláci mu donášejí, na to se živí a šan-tročí. A tak jest jejich Židovstva v sumě mužského pohlaví čtyři, ženského čtyři. Neměli zákupu a bydleli v podruží1)". Se jménem právě zmíněného Beneše setkáváme se v manuálu konšelského úřadu města P. z r. 1646 dne 20. září. V té knize je zmínka o vodňanském Židu Mandl P riickhovi (Pryck =— Brück). Byl obviněn, že koupil od vojínů regimentu Mortalovského šaty a vojenské potřeby. Žalobcem byl rytíř Bedřich Wolf z Běšína. Prückh byl uvězněn a přes prosbu jeho ženy ponechán přes rok ve vězení. Jeho manželka chtěla se zaručiti za něho a nabízela v případnou náhradu za něho k trestu — jeho přítele. Věc se táhla do r. 1648 a nemohla býti soudně vyřešena, „poněvadž bezelstně v těch nynějších velice nebezpečných časech a po křiku vojenském v spravedlnostech lidských při právě nic řízeno býti nemuože". Proces se táhnul a končil patrně osvobozením Priickha, „protože byla jeho věc spravedlivá" 3).

Dne 14. května r. 1658 vznesl Žid Abraham (zeť Marka Kavky) za sebe a svého zetě žádost o přijetí do obce, „aby s nimi contract byl učiněn, že něco k obci platiti chtějí". Žádosti bylo jen zčásti vyhověno: Abrahamovi byl pobyt dovolen, jeho zeti však jen do konce roku. Zatím co usedlým Židům dělány byly takové obtíže, vidíme, že v téže době se usazuje v městě — ba v témže (Lichmanovském) domě — cizí Žid. R. 1661 najal v tom domě I s á k, Žid táborský, pokoj a sklep za nájem 10 zl. rýnských. Že se Židé dovolávali městské spravedlnosti k „dopo-možení dluhóv", tomu nasvědčuje žádost Žida Abrahama k radě města z r. 1663. Rok poté žádá Marek Kavka za svého zetě Jáchyma o prodloužení lhůty k pobytu jednoho roku a nabízí záruku 300 rýnských. Žádosti té nebylo  vyhověno 3).

Dvakráte v dějinách Židů v Čechách hrál P. důležitou roli, a to v letech 1673 a 1727, kdy byly v P. konány sjezdy zemského Židovstva za účelem repařtice t. zv. daně perdonové a kontribucí. Ta první schůze z r. 1673 měla oficielní název „J ü d i-sche Quotenvernehmung" a dostavili se k ní vyslanci, z každé větší obce židovské 1 až 3 osoby, které pak volbou ověřili 3 osoby plnou .mocí k rozvržení  berně. Překlad   takovéto   plné   moci   je

.datován z neděle dne 23. abu 1673 - a je podepsán těmito- plnomocníky: Markus Samuel, Sušice, Lazar Wotitz z Lanzendorfu, David J a k ó b z Kasejovic. Tito tři plnomocníci se dohodli a jmenovali Marka Samuela1). Česká listina téhož obsahu ze dne 5. června 1673 a s pečetí Cer-šona z Kasejovic .fWÍDpD ]Hí>1J S1KJ je v archivu města P. „Actum v nadepsaném královském městě P. dne 5. Junii anno 1673." R. 1677 usnesla se rada města na pokutě 3 krejcarů z každého přespolního Žida. Že venkovští Židé těchto „pokut" asi hojně používali, shledáváme z toho, že tři roky později — r. 1680 — čteme, že „Židé zůstali za plat v městě, a to: Marek Kavka s Lidmilou, manželkou, a dětmi Mojžíšem, Leblem, Izrahelem a Mařenou, pak Žid Beneš O c h s se Saloménou, manželkou, a dětmi Heřmanem a Rozinou, a Marek Žabka s Esterou, manželkou, a Rozinou, dcerou" 3). R. 1684 dostává P. svého prvního „šucovního" čili chráně,-ného Žida („Schutzjude"). T. r. dne 5. března nařídil úřad podkomořího města přijetí Marka Kavky i se synem Leblem do ochrany města. Kavka se zavazuje, že bude mravně žít, že nebude provozovati městských živností aniž bude dovážeti cizích piv, bude se říditi rozkazy rady města a bude řádně platiti ochrannou daň. Ta byla teprve šest let později ;— r. 1690 — pevně ustanovena, a to: „za dva neosedlí Židé po zlatém, ženy po 30 kr., děti po 15 kř. Marek Kavka (hebr.: TNÖ1) za sebe 30 kr., za ženu 15 kr.; celá žid. daň vynesla t. r. 5 zl. 15 kr. Výhoda získaná otcem byla zanedlouho poté utužena ještě více synem Leblem, který se v radě města r. 1691 objevil s vysvědčením vojenského hejtmana J. M. Angermanna, že mu vyzradil vzpouru, vzniklou mezi vojáky. Obával se jen, aby se mu vojáci nemstili. Dr. M. Grünwald 1) otiskuje o věci té původní listinu: „Vorweiser dieses, der Löbl Kafka Judt, hat mir den 23. Martyi 1691 eine Rebelion, welche unter unseren Landesrekruten entstehen wollte, entdeckt u. zw. unter solchen Formalien, er wolle mir etwas vertrauen, doch damit er in keine Ungelegenheit komme, und! er sich befürchte, wenn solches unter die Soldaten käme, daß er dieses verraten habe. Dieweil ich finde, daß er obgenannter Judt gethan hat, was einem ehrlichen Manne zugestehet, indem ein Gemurmel in der Stadt von diesen Sachen gewesen und keiner nichts hat davon melden wollen, welches der Anfänger wäre, solches attestiere ich mit meiner Unterschrift und Pett-schaft.

J. M. Angermann, Haubtmann.

Písek, 6. April 1691.

Sigism. Ludwig Graf zu Trauttmannsdorf, Hauptmann des Prachyner Kreyses."

„Lebl si dělal z toho velikou zásluhu," — píše prof.. Sedláček, — „poněvadž by byli vzbouřenci město zapálili." Vysvědčení to vydal obci, když žádal o spáleniště domu, ve kterém dříve byla uložena obecní sůl. Kavka by nebyl zajisté s tou žádostí pochodil, neboť rada města nejen chtěla ji zamítnouti, ale i u podkomořího usilovala o to, aby byli i ostatní Židé z města vypuzeni. Avšak rada neprosadila svou a na rozkaz podkomořího vydala dne 4. května 1694 dekret, jímž se pouští Leblovi Kavkovi dům v hradě s hořejším a dolejším pokojem za činži 10 zl. beze všeho závazku 3). K tomu prof. dr. Sedláček poznamenává: „Vojáci se buď něco dozvěděli anebo Lebl měl z nich strach. V příštím roce se totiž v P. moc nezdržoval a krajský na jeho prosbu nařizuje, aby úřad nad ním ochrannou ruku držel. K vydání onoho dekretu nedošlo zajisté bez velikého namáhání Leblova, vždyť do věci se .vlo-