Liu a óletou Rosinu. V roce 1730 narodil se jim syn Filip. Třetí spolumajitel Šalamoun Haška měl ženu z Haber v čáslavském kraji a s ní dvě děti, syna Košku a dceru Ančku, které v době soupisu bylo teprve půl roku.

Bratři udávají o sobě, že jejich rodina je v P. již od doby jejich děda, celkem přes 70 let. Podle toho byla by tato nová rodina přišla do P. kolem r. 1660, takže v pořadí stáří rodina Jíšova by byla čtvrtá židovská rodina v P.

Jako spolu žili, tak se i společně živili všichni ti bratří „hausímiclvím" čili podomním obchodem. Doma, v P., prodávali též střižné zboží. Nejstarší Šalamoun vydělával si tak ročně 100 zlatých, Pinkas 75 zlatých a Šalamoun Haška jen 50 zlatých. Podle toho soudě, byl nejchudším pacovským Židem.

Vrchnosti platili všichni stejně po 8 zlatých, tedy celkem 24 zlatých ročně za ochranu. Židovské daně platili málo, pouze 3 zlaté ročně, ovšem každý z nich, takže jim celkem vyšla na 9 zlatých.

V  domě č. 250 bydlel nejbohatší muž P., Žid Jakub Lébl. Jeho dům, který, jak víme, značným nákladem znovu vybudoval po požáru P. r. 1727, stál na starém žid. místě, kdysi Filipovském podle údajů z r. 1654, patřil již jeho  otci.  V době našeho  soupisu  r.  1734 byl  Jakub Lébl  pětačtyřicátníkem a  po  druhé  ženat s Rosalií, která pocházela z Prahy.  S první  (Judita) i   s  druhou  manželkou  měl  celkem   sedm  dětí.   Nejstarší byla Anna, které bylo 15 let, pak 131etý Jakub, lOletá Juttele a 81etý Michal. Je s podivem, že další dceři, které bylo sedm let, dal opět jméno Anna. Pak přišly óletá Ludmila a dvouletá Běta.

Jakub Lébl byl velkoobchodníkem. Skupovával v okolí vlnu a »prodával jí pacovským soukeníkům; od soukeníků kupoval hotové postavy sukna a prodával je v malém.doma i ve velkém až do daleké ciziny, do Terstu, odkud zase přivážel látky hedvábné a hedvábné tkanice, provozoval též obchod obilím a ve svém krámě v P. prodával mimo věci již řečené hlavně koření, plátno a cajkové zboží. Od vrchnosti pronajal si panskou vinopalnu čís. 246 s právem páliti a čepovati lihoviny. Platil z ní ročně 310 zlatých rýnských nájmu. Vrchnosti za ochranu platil poměrně málo, pouze 28 zl. rýnských a to ještě je v tomto poplatku zahrnut nájem za sklep k vinopalně. Lépe odhadli jeh& platební schopnost starší Židé v Praze, kteří mu přikázali platiti židov. daně 96 zl. ročně. Obchodem a čepováním i prodejem lihovin vydělával si 1000 zlatých ročně. Na tehdejší poměry je to velká částka peněz, která ještě více vynikne ve srovnání s jeho konkurentem, křesťanským primátorem Matějem Zoubkem, jemuž vynášel obchod sukny, hospodářství a živnost soukenická pouze 200 zlatých ročně. A více než 200 zlatých nevydělal si v P. z křesťanů tehdy nikdo.

V  čísle 251 bydlel Žid Marcus  Meiler, rodák vim-perský. Do P. přišel r. 1702 a později se tu i oženil s Reginou, dcerou některého pacovského  Žida.  Stalo se tak patrně r. 1717, když mu bylo 33 let a jeho nevěstě 28 let. Dětí měli málo, pouze dva syny, La£ara5 který se  narodil  r.   1718   a  Filipa,  který  se  narodil r. 1719. Dům si zakoupil r. 1718 od bratra své ženy. Byl koželuhem a od vrchnosti si pronajal za 50 zlatých ročního  nájmu koželužnu.  Mimo  to  obchodoval kůžemi a vlnou. Vrchnosti platil za  ochranu 16 zlatých 30 krejcarů ročně a žid. daně 60 zlatých ročně. Také jemu vedlo  se výborně, neboť roční jeho zisk činil 300 zlatých.

Poslední žid. dům v P. č. 252, patřící Adamovi Mendlovi, byl žid. již od pradávna. Byl to z r. 1654 nám  známý dům Abrahamovský. Adam Mendl zdědil

jej po svém otci a přebýval v něm se svou o deset let mladší ženou Marií. On sám byl v době .soupisu r. 1734 padesátníkem. Ku podivu neměli dětí. Za ochranu platil jako Marcus Meiler vrchnosti 16 zl. 30 krejcarů a žid. daně 20 zl. ročně. Obchodoval hlavně střižným zbožím po okolních trzích, což mu vynášelo 200 zlatých ročně.

R. 1734 připomíná se již také modlitebna (škola k modlení), patrně ne však samostatná, nýbrž v domě některého Žida umístěná.

Lze pochopiti, že vzrůst židovstva v P. se neobešel bez sporů. Než ze všeho, co o těchto sporech víme, lze viděti, že nešlo o nenávistné spory náboženského podkladu, nýbrž o skutečné právní rozepře, vzniklé z toho, že Židé se zakupovali na gruntech i křesť. Tyto grunty byly zdaněny jednak k městu a jednak se z nich platily poplatky faráři. Když však je získali Židé, neplatili ani k městu, ani pochopitelně  faráři.

Nejdříve se hlásilo město se svými nároky a také při vyhrálo. V transaktu, kterým urovnalo r. 1718 svůj poměr k vrchnosti, bylo ustanoveno, že Židé, sídlící na 4 nových žid. domech, jsou povinni platiti z nich měsíčně po 10 krejcařích městu kontribuce. Osvobozeni mohli býti napříště pouze tehdy, kdyby zakoupili přímo od vrchnosti pustá místa stavební24).

Než i tento transakt Židé neuznávali; alespoň se podle něj nechovali a neplatili tak jako dříve ničeho. Až roku 1729 zavázali se k placení znovu a odtud také plaitili.

Vážnější byl spor s farářem, který «i stěžoval rekti-fikační komisi, že se mu zmenšuje štola desátku tím, že Židé drží grunty kdysi křesťanské. Se svého stanoviska měl pravdu. Ze všech 4 kdysi křesť. domů odváděl se desátek faráři, na nějž měl farář právo. Desátek byl vázán na dům a ne na majitele. Měli tedy i Židé ho odváděti.

Obou stížností se ujaly úřady, které právě v P. prozkoumávaly katastr a činily návrhy na opravu. Komise, která za příčinou opravy katastru byla v srpnu 1734 v P., navrhla zkrátka, aby Židé, kteří se vloudili po roce 1618 do P., byli vyhnáni25). Stran městské kontribuce navrhovala, aby Židé ze svých všech domů zaplatili ihned zadržené platy po 10 krejcařích měsíčně z domů, a to od r. 1718, kdy přistoupili na transakt města s vrchností, až do r. 1729, kdy skutečně začali platiti. Celkem měli doplatit 80 zlatých.

Komise pozastavila se ještě nad tím, že Židé nebydlí pospolu, oddělení od křesťanů, nýbrž porůznu mezi nimi. Obávala se, aby z toho nevznikly nepokoje, zvláště „jde-li farář se svátostí k umírajícímu", a radila, aby Židům byly vykázány nové domy za městem na rejdišti (Tummelplatz). S farářem stran štoly měli se sami srovnati.

Již z toho, že nejdříve komise navrhla, aby Židé byli odstraněni a pak o.pět je chtěla přestěhovati za město, je viděti, že s úplným odstraněním a dodržením sněmovního snesení z r. 1650 to nemyslela vážně 20). Mocnou ochranu nalezli Židé u své vrchnosti, kterou představoval prior pacovského kláštera bosonohých karmelitánů, páter Johannes Bernardus a S. Bonaventura. Jistě na něj působil strach z úbytku příjmů z poplatků za ochranu, který činil u čtyř Židů, kteří měli býti vypovězeni, 66 zl. 30 kr. A snad také špatný poměr k faráři pacovskému- byl příčinou, že je hájil i proti jeho nárokům.

Dokazoval, že Židé pacovští bydlí v městě již přes 136 let a že sedí na domech, které koupili vesměs od vrchnosti, tedy dominikálních, z nichž nepřísluší platiti městu. Štolu panu faráři že neodvádějí Židé prý nikde aameizi křesťany že bydlí v jiných městech též, na příklad v Táboře, v Brandýse, a nikde to ne-

4Í4

Jakob  Wiener

Oskar Meiler

Emil Lederer

budí pohoršení. Jak celá věc byla skoncována, nevíme. Zdá se, že Židé platili odtud k obci, faráři nic, a že pomalu byli koncentrováni. Získávali stále více majetku domovního a za padesát let vlastnili ne už šest, nýbrž deset domů v P. Katastr Josefský uvádí je v tomto pořadí (1787):

I. Vrchnostenská vinopalna, II. Bernard a Joachim Volff, III. Mendl Abraham, IV. Jakub Lébl, V. Isák Lébl a Abraham Moises, VI. Samuel Filip, VII. Šalamoun Jakub, VIII. Lébl Elkan, IX. Jakub Jíša, X. Filip  Samuel27).

R. 1829 v katastru, tak zvaném stabilním, nalézáme v P. tyto židovské majetniky domů:

V domě č. II. bydlel Jakub Král; měl u tohoto čísla jednak obytný dům, jednak hospodářské stavení. Č. III. obýval Šalamoun Möller; tento dům byl zcela bez hospodářského příslušenství. David Piek, který vlastnil velmi rozsáhlý dům. č. IV. (tuším, že je to dům kdysi Zelenohorský, patřící počátkem XVIII. stol. Jakubovi Löblovi), měl u domu ještě zvláštní hospodářské stavení. V č. V. bydlel Mojžíš Robíček a v č. VI. Jakub Picki Abrahamu Rotenbaumovi patřily domy dva, č. VII. a VIII., z nichž podle výměry zastavěné plochy 95 a 30 čtver. sáhů byl jeden dosti rozsáhlý. Stejně vlastnil i Isák Randauer dva domy, č. IX. a X. Než tyto byly menší. Židovský dům č. I. užívala tehdy vrchnost, to jest nábóž. fond.

Zato< vlastnili Židé také domy městské, a to č. 179, které patřilo manželům Lazarovi a Rosalii Möllero-vým, a č. 174 patřilo Gabrieli Pickovi. Žid. náb. obci patřila synagoga, která při očíslování domů dostala č. 379, a pozemková parcela o výměře 200 čtver. sáhů č. 1379, na níž byl žid. hřbitov2S).

Před převratem r. 1848 ještě jednou Židé před pozdějším úplným svým osvobozením a zrovnoprávněním museli vésti dlouhé a marné spory s městem, které jim zabraňovalo ve volné hospodářské konkurenci. Než stejně, jako dříve, nešlo ani tentokráte o záští náboženské, nýbrž spor byl důsledkem době již nevyhovujícího, v úpadku se nacházejícího' zřízení cechovního.

Židé Emanuel Meiler a Josef Moravec chtěli v P. otevříti si krámy a vrchnost jim k tomu r. 1840 dala i povolení. Z toho byl poplach i soudy, neboť město na žádost cechů upíralo Židům právo obchodovati v domech městských, a obhájilo tuto zásadu jak u krajského úřadu, tak u gubernia, a r. 1843 i u dvorské kanceláře.

Židé nechtěli se podvoliti, zvláště když vrchnost se za ně postavila, a přes zamítavé rozhodnutí otevřel si Josef Moravec r. 1840 v č. 76 kruipařství a po zavření obchodu r. 1842 obchod kůžemi. (Kommissionshandel mit   Lederwaren.)   Později   (téhož   roku)   obdržel   od

vrchnostenského úřadu povolení k výkroji kozí a lně- / ného zboží na způsob kramářský  a k prodeji suken. Ale opět byl nucen ustoupiti, poněvadž město mu dalo krám zapečetiti a dvorská kancelář r. 1843 zákaz potvrdila.

Stejně vedlo se i Emanuelu Mellerovi, který chtěl v č. 274 si otevříti krám. V celém sporu šlo 6 boj mezi pravomocí města a vrchnosti^ a podle tehdy platných zákonů vyhrálo město, které se důrazně ohradilo proti vměšování se vrchnosti do své pravomoci. Vrchnost směla povolovati Židům obchod pouze v domech, které patřily pod vrchnostenskou jurisdikci, a ne v domech městských, a oba Židé chtěli si krámy otevříti v domech městských, což bez souhlasu města nebylo možné.

Také boj s cechem řeznickým, který vedl Žid Jáchym Moravec r. 1840, o vtělení do cechovních knih a o připuštění k volné soutěži, skončil vítězstvím cechu, který Moravce za člena nezapsal a prodej masa mu nepovolil.

Uvolnění, které přišlo po r. 1848 a skončilo' úplným zrovnoprávněním Židů, mělo přirozeně také v P. za následek silný vzrůst Židů. Nejvíce Židů v P. bylo r. 1910, kdy při sčítání bylo napočteno 164. Přirozenými následky války světové klesl tento počet r. 1921 na 121.

Z vynikajících Židů, kteří žili v P., dlužno na konci tohoto krátkého přehledu zvláště vzpomenouti Viléma Zirkla a advokáta JUDra Bernarda Picka.

Vilém Zirkl narodil se v Jistebnici a v P. působil jen krátký čas. Byl to neúnavný pracovník' česko-ži-dovský, výborný divadelník, spisovatel a překladatel. V krajinské drobné práci českožidovské na Táborsku byl pokračovatelem po známém red. Josefu P é ní ž-k o v i z Nár. listů. Zemřel předčasně pro své okolí po těžké srdeční chorobě r, 1894 a je pochován v P.

Také JUDr. Bernard Piek nebyl rodákem' pacovským, než působil tu skoro 40 let. Zemř. r. 1926. Dr. Piek, kosmopolita, velkého vzdělání a velkého srdce, idealista a přítel drobného lidu, jehož zastáncem byl po léta v městské radě, získal svou ušlechtilou povahou úctu a hluboký obdiv všech, kdož jej znali." Bylo největším potěšením jeho ryze lidsky založené povahy, mohl-li rozvaděné strany smířiti, a jako advokát zastával se vždy jen věcí, o jejichž správnosti byl osobně přesvědčen. A činil tak nezištně — začasto zdarma, avšak vždy poctivě á cele.

Kromě obou uvedených zasluhují zmínky z doby novější tito význační židovští rodáci v P.:         *

JUDr. Emil J o k 1, min. rada ministerstva pošt a telegrafů, PhDr. Hugo J o k 1, profesor čsl. reálného gymnasia Komenského ve Vídni, chemik dr. Ing. Josef

4T5