jeden k druhému,  klobouky  své  na  hlavách  mající, smíšky a rouhání svá z toho mají" 3S).

Zatím Židé složili v rathúze již smluvených 70 zl. rýnských a obec zaplatila 23. srpna 1658 za pět vorů plaveckého dříví na pět domků, nehodlajíc patrně zdvihnouti stavení rodině Mojžíšově34). A na konec vrátili konšelé složenou zálohu i ostatním Židům s poznámkou, „že když na staveniště dříví se sváželo, odpírali tomu majitelé zbořenišť, že tu zase své bývalé grunty zdvihnou".

Posléze obrátil se hněvivě na Daniele Mojžíšů i zámecký hejtman. Dne 10. ledna 1660 vzkazoval na rathúze primátoru Pavlu Volfovi z Rriegsfeldu, „aby Da niel z města propuštěn nebyl, nýbrž vazbou stížen" 3ii). Konšelé, hovíce ochotně vůli zámecké, zapečetili i Danielův krám36). V listopadu odešel Daniel do Chrudimě a skládal na Českou komoru nový memoriál. Pardubští vzkazovali však současně chrudimskému Práju, že „purkmistru před očima pěstí na stůl tlouci á šňupati se opovažoval a celý ouřad konšelský nešlechetně a nevázaně vedle svých jinších lehkomyslných, židovských a utrhavých řečí v jistém místě jízlivě a důtklivě za šelmy jisté znaříkati se opovažoval" 3T).

Jednání  o  Danielově  memoriálu  u  České  komory vzalo se před se teprv v lednu 1661 při zvláštní komisi, jíž účastni byli z Pardubic i zámecký purkrabí a důchodní písař38). Pardubští zatím  domáhali se  častými listy  k vrchnosti  o  vyloučení i  ostatních Židů. Královská   komora  vyhověla   jim ; 20.   října   1661S9). Protože právě  v  ten  čas  předkládaly  se  pardubské majestáty císaři k obnově, žádali konšelé hraběte Vratislava z Mitrovic, komorního presidenta, aby jim rozsudek  České  komory  z   r. 1661  vložiti  dal  též   „do confirmati". Když 5. ledna 1662 císař Leopold I.   ve Vídni privilegia pardubská stvrzoval, byla tam již ve-pisána i věta: „Poněvadž žádný Žid nad pamět lidskou a předešle nikdá a tak ani v minulém tisícím šesti stém osmnáctém létu  (kdež pokuadž kde lehdáž   jací   Židé bydleli, tu také ještě dále se zdržovati, sněmem minulého 1650 léta v dotčeném Království  našem  Českém držanýna sobě propůjčeno mají), v dotčeném městě P. obytný nebyl a usedlý a oni Židé teprv za  časů  minulých   vojenských   neřestí   pro   lepší   bezpečnost   jich v témž městě samého toliko bytu a to do vůle a libosti jich Pardubských užili, k těm pak domům, které jsou někdy na Malém předměstí dotčeného   města   někteří Židé od křesťanův koupili, a v  naddotknutých vojenských časech v dokonalou ruinu a zkázu přivedené   a dílem do šancův a Fortificati pojaté byly a ostatní posavad pusté a samá toliko místa zůstávají,  právo   své proto, (že jsou peníze ty, které jsou na vystavení  jim na témž předměstí na místě již   řečených   pustých   jiných skrovných domkův složili, zase  vyzdvihli   a   od toho upustili), potratili, aby často psaného města do-ičení Židé, nyní i na časy budoucí prázdni byli   a   tu dáleji a víceji, jak v městě, tak i na předměstí trpění nebyli" 40). Dne 9. Januarii 1. 1662 jsou Židé do domu radního povoláni a jim v srovnalosti od JMC. Komory Ceské prošlé resoluce pod datum na Hradě   Pražském 20. Octobris 1661 nařízeno, aby neprodleně   dne  středečního, jenž bude 11. Januarii, se vším nábytkem, že-narrri a dětmi pryč, kam se jim dobře vidí, vystěhovati hleděli poíd zlými následky a trastem" 41). Židé vybrali si   potom   byt   na   pardubském   venkově,  ale  styku s městem nenechali42). Obcházeli sousedy podomním obchodem, při r. 1683 najali si u cihelny za Labským mostem panskou chmelovnu4S) a zvláště hájili si také svého hřbitůvku „U Židova", kam  časem  snášeli  své mrtvé. Odpor Pardubských pokusil se však záhy  překážeti jim i v tom. Dne 10. listopadu r.  1697 vypověděla Královská komora dvě židovské rodiny z Pardu-

biček, od hejtmana Celestýna Slavíka tam usazené „na veliké sklamání a ruinu chudých řemeslníkův i lidí handlovních".

Po nástupu primátora Václava Fr. J. Fiedlera — kupce — bránilo se Židům v živností tak tuze, že volali na pomoc zase panství. Dne 7. března 1720  „publikována jest missiva od JMC. hejtmana Fr. Václava Kwie-toně z Rosenwáldu, kterak isobě Židovstvo, stěžuje, že za nynějšího pardubského primasa netoliko   v   svých handlich trpěni býti nechtějí,  (nýbrž)  i   také   jim   se v Bohdanči konopí kupovati a prodávati zabraňuje". Potom v radě sneseno, že „má se odpověď   na   JMP-hejtmana stilisovati, „že  ne P. Primas, než magistrát vedle Privilegií měisťa Židův  přes noc trpěti   nechce. S strany těch jejich po domích hausirování na  prošlé patenty se odvolává, že se krádeží obávati jest, neb že se shledalo, že Žid Hostovský ukradené paní  Justové perly  koupil"44).    Protižidovský   směr    pardubského kdnšelstva získal dočasně ohlasu   i v zámku.   Dne  4. února 1723 „publikována v radě missiva   JMP.   hejtmana", že se „z poručení P. Administrátora židovský krchov cassirovati má".   A konšelé,   uvítavše   panský pokyn, prohlásili, že jest o to dožádati  „zdání P. starších obecních a k tomu směřovati, aby se   tak   stalo". Okolní Židy o chystané zkáze hřbitova spravili konšelé prostředkem „staršího Židů — brozanského", jejž por volali na místo radní45). Ohrožený zbytek svého bývalého majetku chránili si Židé velmi horlivě a  s   úspěchem. Již 17. února ohlašovala se  konšelům   „missiva JMP. hejtmana (no-vá), aby cassirování žid. krchová do 14 dní se zastavilo". A od té doby nastalo čilé sepisování listů jak v domě radním, tak  v  zámku  po   celý rok dc). Posléze rozmrzelí konšelé posílali 16. prosince 1. 1723 list zámeckému hejtmanu Václavu   Josefu   de Bossi a druhý krajskému úřadu, ohlašujíce, „že tu Židé v létu 1618 ani před tím   nebyli   (a)   krchov   neměli. (Poněvadž) zase odtud vypověděni jsou, že se jim   (také) krchov vypovídá"47). A rozhodnutí oznámili také Židům. Avšak i Židé, v ten čas v Brozanech a Dašicích bytem, uměli se dobře hájiti. „Dne 13. Januarii 1. 1724 skrze vstoupení (dotaz) přednesli, (proč) se jim jejich mrtvá těla na krchov tu při městě P. od vzácného magistrátu pochovati zapovídá. Načež podle snesení rela-tore D. "Vene. Jos. Fiedler jim oznámeno, že skrze troje a (v) pominulém r. 1723 od Kr. Krajského (úřadu) s připojeným místodržících poručením prošlé patenty. Že nájmu z toho místa již dvě léta  neplatí. Že  o  své újmě bez prohlášení se při vzácném magistrátu: těla mrtvá pochovávají." Zástupcům Židovstva   zdařilo   se však magistrátní rozkazy opět zmařiti. Dne 26. Januarii 1. 1724 od   Král.   adminis trati   camerální   missiva (v radě) publikována, aby cassirování   (hřbitova)   po-odloženo' bylo, leda by Král.   ouřad  krajský   takové cassirování per expressům nařídil."4S) A po tomto ka-merálním vzkaze vytrval žid. hřbitov až dosavad 40);

Péče České a dvorské komory o žid. živnostníky pardubského venkova podložena byla fiskálním "zájmem. R. 1697 žili v Bohdanči žid. obch. dva, v Přelouči jeden. Podle komorního rozhodnutí měl každý z nich do zámeckého důchodu v P. klásti ročně 50 zl. rýnských"0). Protože doufali v snížení vysazeného peníze, dluhovali do r. 1702 již 408 zl. 20 kr."). V Se-míně byl nájemcem panské vinopalny Žid Petr Heršl. R. 1719 přiznával se také on v důchodě k některým nedoplatkům52). V čas války slezské popudili Židé královnu Marii Terezii svým sklonem k nepříteli a překupem věcí, öd. nepřátelských důstojníků v Čechách naloupených. Dekretem z 18. prosince r. 1744 zakazoval se Židům pobyt v království. Avšak k prosbám místodržitelství a některých vyslanců'omezil se zákaz na města uzavřená BS). Proto také již r. 1747 přiveden

Anna Steiner

Dr. Berthold T.hein

Markus  Österreicher

Karel Winternitz

jest opět žid. nájemce Daniel Vesský (Veselský?) i do zámecké vinopalny na pardubském „Přihrádku"; tím dal se počin k obnově pardubského bytu aspoň žid. podruhům54). Vrstevníkem Vesského v semínské vinopalně byl Israel Patzovskýv Celkem čítaly se na Pardubsku 23 žid. rodiny, jež panství na svých gruntech trpělo za roční plat, do r. 1759 na 172 zl. zvýšený56). Do r. 1760 ovládala panské vinopalny „hlavní nájemnice" Eva Veselá se svým „podnájemcem" Pacovským, majíc najatou i pardubskou koželužnu. Záhy však ji překonal přeloučský Isák Sušický, obch. kladrubským senem 58). Přestěhovav se do Pardubic, marně pokoušel se O' založení tabákové továrny57). Za to však zabral r. 1761 po Evě Veselé nájem panských vinopalen 5S) i zdejší koželužny a současně hledal obchodní zdroje nové. Snažil se o získání hlavního skladu tabáku, skupoval sukna, barviva i různé rekvisity z rozvrácené továrny kladrubské Baillouxovy, byl hlavním tupcem na veškerou vlnu z panských ovčinců, a dvorská komora, ochotně s ním jednajíc, dovolila Sušickému i zřízení nové kladrubské továrny na vlněný ceik58). V půli r. 1764 žádal však již Sušický dvorskou komoru o zrušení kontraktů, jež s ní měl60). Vedle Sušického hledalo v P. pohostinství vždy několik Židů přespolních. R. .1764 a 1768 napomínán byl pardubský soused Jan Nanka, „že byli při generální visitaci u ně-líó natrefeni Židé proti privilegiím noclehem61)" a stejně obviněn, byl r. 1773 soused Josef Hulata. Vymlouval se, že noclehem, chová jen pozdě přijíždějící formany. „Potom sneseno per majora: Pozdě přijíždějící Židy s nákladem lze na předměstí trpěti, *ne však prázdné. Formany jest opovídati bez odkladu právu rychtářskému02)."

V zámecké vinopalně po Sušickém nejvíce zmohut-něl Löw Mauthner. Císař Josef II. potvrdil sice 29. ledna 1785 pardubské právo na výluku Židů, avšak vinopal Mauthner pokusil se o právo sousedské přece.

Získav od panství emphyteusí tříslovnu, kupoval po zrušení řádu minoritu i klášterský dvůr. Odpor, který konšelé kladli proti Mauthnerovi při dvorské kanceláři, vyřízen byl kladně léta 178763). Vrstevníkem Mauthnerovým byl Aron Kraus, r. 1782 koželuh na Bílém předměstí, olec Josefa a Machese (1782), Jakuba (1786), Wilhelma i Mandasa (1790), synů. Na počátku stol. devatenáctého nechal Mauthner práce v zámecké vinopalně ve prospěch nového vinopala Winternitze61). Moses Kraus, nástupce Winternitzův, a předák Židovstva pardubského panství,, opatřil svým souvěrcům r. 1837 trhovou smlouvou g magistrátem příděl obecního pozemku pro rozšíření a obezdění místa žid. hřbitova i pro stavbu umrlčí komory6S).

Početně zmohutněli Židé v r. 1801 na 235 duší v 56" rodinách, čítaly totiž P. r. 1801 v zámeckých realitách žid. rodiny 2 se 17 členy; Přelouč 4 s 21 příslušníkem, Bohdaneč 2 (10), Dašice 4 (23), Holice 1 (7), Sezemice 1 (5), Býště 1 (5), Bělá 3 (8), Brozany 7 (16), Bukovka 2 (3), Bukovina 1 (2), Časy 1 (5). Chvojno 1 (7), Ohvojcnec 1 (7), Dříteč 1 (5), Habřina Vlčí 1 (5), Hostovice 1 (5), Hradiště Č. 1 (3), Jankovice 1 (3),Kasalice 1 (4),Kojice2 (8),Kuněticel (5),Lány'na Důlku 1(9), Lohěnicel (1), Lukovnal(5), Libišaiiyl (3), Mnělice 1 (6),Plch 1 (3),Raab 1 (2),Roven 1 (7); Redice 2 (7), Rokytno 1 (6), Rohoznice 1 (2), Sémín 1 (3), Soprč 1 (5), Voleč 1 (5), Vyšehnějovice 1 (6), Ždanice 1 (7), Živaníce 1 (4).

Daně žid. (Sohaitzgeld — Judengeld) sešlo se na zámku r. 1793 262 zl. 30 kr.; r. 1801 220 zl. 30 kr.6l1).

Üstava z r. 1849 zrušila právo žid. výluky při gruntovních smlouvách. Této výhody po prvé užil v P-Markus Oesterreicher, z Pecky původem. Dne 13. února 1850 žádal při zdejším magistráte vtělení trhové smlouvy o koupi várečného domu čp. 77 na rohu náměstí při věži Zelené; byl však odmítnut s poukazem, že předem neprokázal přijeli do měšťanského