dále, vždy více sobě to zveličují". I „poněvadž všickni Židé, v Královští Českém bydlící, od JMC. na milost jsou přijati" — toužili v supplikaci — „aby P. Purkmistr a rada v Pardubicích žádných Židův, buďto domácích, neb přespolních pod skutečnou a neprominu-lelnou pokutou žádným neobyčejným clem a šacun-kem neobtěžovali"14). Královská komora, ukazujíc konšelům supplikaci 2. srpna 1622 bez obvyklé pomoci hejtmanovy, tázala se na spěšné dobrozdání; ale při veškerých sporech nevzdalovali se Židé z P. ani v letech pozdějších15).

„Ve středu po památce sv. Šimona a Judy (30. října) léta 1624 vstoupili do radního domu před primátora Jakuba Bruneria — ten čas purkmistrovství držícího •— Faltýn Lev, Izák Lev a Jakub Mendl, přivedše s sebou Jana Vorla Kolínského, a ten přiznání učinil, že jim prodal stodolu od domu svého se zahrádkou, při ní ležící, po straně Bukovinské pod hrází rybníka nového Pardubského k dědičnému držení a užívání za sumu 48 kop míšeňských. Při tom zavazovali se (smlouvající důvěrníci) za domácí Židy, že jak z té stodoly, tak i zahrádky při ní k obci Pardubské ouroku sv. Jirského i Havelského od r. 1625 — každého — platiti budou po půl kopě. Zároveň oznamovali, že toho obého k pohřbu těl mrtvých jak svých, tak i budoucích svých užívati budou. Však co se dotyce přespolních Židův, kteří by se tu pohřbívati dáti chtěli, od starého po půl kopě a od mladého po 15 groších míšeňských Panu purkmistru platili mají. A prve než by přespolního pohrbiti dali, povinni jsou panu Purkmistru se ohlásiti16)." —

— Od roku 1636 společenská snášenlivost mezi pardubskou obcí a místním židovstvem valně se pobořila. Přistěhoval se do města Daniel Mojžíš z Friedlandu, nájemce cla císařského, a získal tu podruží. Brzy strhl na sebe prodej obilní, solí a věcmi krámskými; proto živnostníci zdejší, chtějíce si zabezpečiti svůj dosavadní zisk, pokoušeli se po letech zbaviti Daniele uděleného podruží a vybaviti friedlandského občana z města. Odvažovali se však podniku tuhého. Daniel Mojžíš, pokládaje se býti sousedem, opatřil si přízeň panského hejtmana Jana Purgharta Kordule ze Sloup-na i České komory a úřad královský přejal na sebe spor s městem na místě Mojžíšově. Své dobrozdání poslal do Prahy zámecký hejtman 18. září 1640. Na to skládala se zase v domě radním obšírná obrana a po delším odkladu odpověděli pardubští konšelé presidentovi Královské komory 7. března 1641 břitkou a tehdejší čas charakterisující replikou: „Předně to nám velice divné jest, jakým štěstím dotčený Daniel Mojžíšů Žid takové defensi nad nás, věrné JMC. poddané, od pana hejtmana našeho zasloužil. Pan hejtman sice vlastním přiznáním na té zprávě patrně se doličuje, že týž Žid na onen čas ne za souseda, nýbrž za podruha i do času a k přímluvě toliko Pana hejtmana od práva byl přijat. A tak jako podruh a ne jako soused na milosti toliko sub conditione při právě trvaje, nic dědičného nikdy pro sebe neměl a nemá, a každého času z příčin hodných od práva vypuzen býti může." „Kdež (od pana hejtmana) položeno jest, že jsme prý v létu 1636 téhož Žida o své újmě pro dobré příjemné za souseda přijali, práva městského jemu tidělili a tudy svá privilegia sami protrhli a potupili — čemu my světle a patrně odpíráme — a že on Daniel Mojžíš Žid i s tím vejpisem1') proti nám za dokument ke zprávě přiloženým naskrze podezřelý jest, pravíme: Každý vejpis, pořádně od práva vydaný, netoliko pečetí městskou utvrzen bývá 18), ale i v kterých knihách a na kterém listu se vynajde, svůj titul náležitý mívá. Při této pak nepořádné a podezřelé skartě mimo přoistý Thobiáše   Kocíka, tehdejšího   písaře   radního,

podpis nic jiného se nespatřuje, čímž se patrně pronáší, že také v nižádných knihách při právě našem zaznamenán ani s vědomím celého úřadu, též starších obecních, nikdy psán nebyl a není, nýbrž tak jalový toliko z dobrého ouplatku od samého Thobiáše Kocíka témuž Danieli Mojžíšovu Židu vydán jest." „Že on Da-, niel Mojžíšů Žid, v čele města Pardubic sedící, ne k užitku městu tomu, nýbrž k veliké škodě ubohých sousedův a ku překážce živností jejich městských i tudíž k záhubě celé obce jest, nebo netoliko obilí všeliké skupuje a zas prodává, ale i přespolním Židům, chytře cla městská projíždějícím, v tento nebezpečný čas bez vědomí a z povolení íúřadů pokoutně, kdo ví jaké sklady u sebe dopouští. Ježto kdyby se měšťanům Pardubským takové ochrany jako Židu tomuto od Pana hejtmana užiti dostalo, nepochybně že by se také hojnost věcí potřebných — podobně jako prve, když Žida v městě nebylo, -- mezi sousedy — v mírné a slušné ceně vynajíti dalo. Že jsou již skrze handle doloženého Žida ubozí lidé na nejvýš potlačení, není divu, že se Židu jakožto bohatšímu a nad kramáři daleko zásobe-nějšímu nyní lepší svědomí a chvála v jeho kupectví připisuje. Co pak soli pro svůj vlastní a neposlední užitek shromážděné měl, tu věc při vpádu nepřátelském 10.) tak dobře zaopatřil, že když sůl z města mar-kytandrům vyprodal, tím městu, prve dostatkem solí zaopatřenému, netoliko nic neprospěl, ale ani dobrého slova, mnohem méněji jaké chvály nezasloužil. Contri-bucimi extra ordinarie žádnými obtížen nebyl, ale ani jednoho krejcaru — což sice držitel gruntu vedle šosu městského, kdyby přítomen byl, zapravoval — öd sebe neodvedl. — Pročež V. M. Páni pro Boží svatou spravedlnost poníženě prosíme, že tuto supliku naši dobrovolně přijíti a — milostivě povážiti ráčíte20)." — Komora pražská s konečným rozsudkem nechvátala a sousedé pokoušeli se zatím omezovati živnost Danielovu sami, odpírajíce mu nájem bytu i krám. Daniel žaloval znovu a president komorní podepřel svého celníka proti konšelům ještě více. Dne 14. října 1643 psal o tom na zámek hejtmanovi: „V dobré paměti snášíte, že jsme skrze psaní Vám 26. dne měsíce Aprilis léta pominulého 1641 učiněné k tomu, aby Daniel Mojžíš?" Žid z Friedlandu v městě P. bez zakoupení, avšak jakožto čelný neb mejtný JMC. bydleti a vedle toho obchod židovský ve věcech krámských, suchých a krátkých, odvedouce, co JMC. v městě z toho náležeti bude, až do další resoluti naší zůstávati mohl —■ své povolení dali. Nyní ale tomu srozumíváme, že by mu Pardubští, jsouce dům, v kterémž až posavad nájmem a v podružství zůstával, prodán,  v jiném  domě   bytu,

méněji pak tedy živnost přáti se spěčovali.-------Nad

čímž žádného zalíbení nemajíce, Vám----------- znovu

poroučíme, abyste to při prv oznámených Pardubských nařídili a opatřili, aby oni témuž Židu v obchodu jeho, dokudž by tu v povinnosti své celnické anebo mýtnické zůstával, žádné překážky nečinili, ani komu jinému obzvláštně pak proto činiti nedopouštěli, po-něvač jsou ho na onen čas sami poid ochranu práva svého z ouplatku přijali, 4.u v městě v jiném domě bydliti a z něho nájem platiti nepřekáželi. Pokud by oni Pardubští sami, aneb někdo z sousedův jich takové clo zastoupiti a z něho tu sumu, kterouž Žid vždycky anticipando odvozuje, tolikéž dávati chtěli, že jim toho přáti a dovoliti chceme21)."

Po této komorní výpovědi Daniel Mojžíšů v Pardubicích zůstal, vzájemné potýkání se poodstavilo a ostatní Židé, pokud bydleli tu, jsouce prve „pod ochranou práva a do času sub čerta conditione přijati", pokoušeli se slibováním ročního' platu obci o živobytí pokojnější. Obec, dopřávajíc po smíru starším rodinám zdejšího bytu, snažila se omeziti příliv nový52).

466

V pátek 22. ledna léta 1644 vstoupili před purkmistra a radu Šimon Veselský, Isák a Jo.sef Paur, Židé pardubští, a s těmito „na místě jiných Židův pod ochranou Práva a do času sub čerta conditione přijatých, stala se tractati a smlouva taková: Že nadepsaní Židé, poznávajíce nad sebou každého' času obzvláštní a právě otcovskou Pana purkmistra, Pánův radních a Pánův starších v nastalých potřebách ochranu, podrobili se dobrovolně a bez přinucení z handle svého židovského k obci města Pardubic beze všech vejmluv, obran aneb čímkoliv se zastírání od actum této smlouvy každoročně platu stálého dvaceti zlatých reynských 23)," „a tomu přislíbili neproměnitedlně dosti činiti: Byť se časem přitrefilo, že by toliko jeden nebo dva z nadepsaných Židův a potomkův jejich při právě vobytní zůstávali, mají přece i oni na místě jiných Židův této smlouvě dosti činiti". Zato slíbili konšelé Židům za obec: „V domích svých židovských, které knihami jněstskými zapsané mají, mohou sobě bez překážky k handlům svým židovským krámy zdělati dáti, v trhové pak dni na rynku tak jako prve a nic jinač prodávati. Nicméně pokudž by domové jejich židovští, na předměstí ležící, od soldatesky skrze nepřítele —, což se nyní zhusta veřejně děje — pobořeni byli, aneb ohněm k zkáze přišli, budou moci oni Židé,; kterým se škoda stane, do města se schrániti, pokudž by sobě zase gruntův svých na témž místě, aneb kdež jim od práva vykázáno bude, nevyzdvihli. Obilí ssutého, všelikého — mimo domácí potřebu svou — ke škodě sou-sedům skupovati, zase prodávati a v něm handlovati, ani pod zámyslem dluhův místo peněz obilí od lidí přijímati nemají." „Páleného sami páliti, ani od přespolních k šenku překupovati nemají, nýbrž od samých, toliko měšťanů pardubských." „Varty městské buďto osobně zároveň s křesťany a sousedy zastávati, aneb na ně vysílali povinni budou. Ěemesel všechněch — mimo obchod židovský ve věcech suchých krámských — mají se varovati, po domích neroznášeti a sumou, co samým křesťanům k živnosti jejich městské přísluší, do toho nemají se vtírati, ani překážky činiti.'' „Vii tom slíbili Páni nerozpisovati palet na ubytování vojska v bytech židovských24)."

Nový způsob hospodářství Židů v Pardubicích trval až do času zkázy města v konci října 1645. Držíce se pří obci i v roce následujícím, skládali zbylí Židé: Šimon, Josef, David, Tobias, Lev, Abraham Vokatý a Mojžíš Tejce jménem svým i rodin artikuly nové, předkládajíce je k novému zpečetění: 1. „Že domové jejich zbořeni jsou, aby sobě u sousedů světničky neb pokoje mohli najmouti." 2. „Aby mohli buď v domích, neb na rynku svobodně prodávati, nemajíce jinší živnosti, než ty skrovné krámečky, a ježto i z těch J. M. Císařské na soldáty veliké daně dávají." 3. „Aby jim přáno bylo pálené prodávati, protože ho sami nepálí, nýbrž od domácích sousedů béřou a je přepalují." 4. „Aby jim palety dávány nebyly." 5. „Co koli v pondělí na trhu prodávají, jakž obyčejně jest, že se jeden krejcar dává, aby ho nedávali." 6. „Aby jim budoucně přáno bylo — kdo s to býti mohli — dva neb tři domy koupiti, poněvadž i předešle Židům se toho přálo a jim se na domy zápisové činili." 7. „Ze zboží, jež by domácí Židé zde handlovali a je odsud jinam posílali, aby cla nedávali2")."

Konšelé pohořelým Židům předměstským některý čas bytů v hradbách své pevnosti přáli26). Avšak na delší lhůty přístřeší trvalejšího a zvláště krámů odpírali. Proto odvolávali se Židé zase k hejtmanovi: „Vedle poručení hospodářům, kdež my naše byty s povolením (radního) ouřadu pojednou máme, těchto dnů Pan purkmistr, též páni starší nařízení dali, aby nás déleji od sv. Havla v domích svých netrpěli, nýbrž

beze vší výmluvy z příbytku vybýti hleděli. I poněvadž nám chudým lidem na předměstí ~~) místa našich někdejších domkův v šancích po vypálení a rume (města) zcela zasypané jsou, jichž nám vyzdvihnouti nemožné, ani také až dosavad křesťané domy, od nichž bychom pronajati, aneb trhem koupiti mohli, v témž předměst/ vystavené nemají a nevystavěli, na cizích pak gruntech pro velikou chudobu a nepříslušenství vyzdvihovati samo se brání a nemožné jest — pročež poněvadž ten první punkt od JMC. v obdarováních a privilegiích našich máme, že žádný Pán v Království Českém bez povolení JMC. pod velkou pokutou nás vypověděti nemůže, nyní nás Pan purkmistr a Páni k tomu mají, abychom na předměstí sobě domy zase stavěli, vědouce o tom, že v chudobě veliké postaveni jsme28)." Hejtmanovo slovo však tenkráte zesláblo, a rozhojněný spor ohlašoval se od pardubských Židův stížností Královské komoře. Psal o ní president komorní 8. března 1650 hejtmanu Havlu Gotthelfovi z Freydenbergku, „že by sousedé téhož města Židy do arestu potahovali a nenáležitě utiskovati měli". V tom však již chystali se čeští stavové ubrati volnějšího stěhování Židův po místech v království vůbec. Podle artikulu sněmovního 7. dne října 1650 prohlašovali: „Poněvadž přijímání a do země vpouštění Židův, vlastni JMC. jakožto králi Českému, na panských statcích a panstvích do domův křesťanských ne bez všelikého nebezpečenství a pohoršení v velikém obecenství vždy více a více se vlu-zuje, tam přijímáni, vychováni a trpíni jsou, pročež na tom jest jednomyslně znešeno, aby žádný z obyvatelův v království tomto nižádných takových Židův (mimo ty, kteříž jsou kde před prvním dnem měsíce ledna již dávno minulého r. 1618 byli aneb od toho času se osaditi od JMC. sobě obzvláštně dovoleno mají), na žádném místě netrpěl, mnohem méněji pak jim jaké správy, držení a pronájmy cel, meyt aneb gruntův svěřoval. Při čemž se jim Židům přísně zapovídá, aby žádné křesťanské čeládky nepřijímali, ji u sebe nezdržovali a k svým službám nepotřebovali." V tom smyslu pracovala od r. 1653 zemská komise visitač-ní29), zastihnuvši v P. celníka Daniele Mojžíše a jiné, časem přišedší Židy, počtem 68 osob.

Pardubští sousedé, opírajíce se o sněmovní nález, vyžádali si 25. ledna 1657 komorního rozhodnutí, „aby všichni jinší Židé, nebyvše tu v 1. 1618 zastiženi, nýbrž v té nastalé válce tak do města se vloudivše, podle znění sněmovního, odkud jsou přišli, tam se zase navrátili"30). S tímto komorním souhlasem stalo se na zámku 13. června 1657 „poznamenání Židův, kteří vedle svého ohlášení při městě P. na předměstí31) obydlí své míti a k vystavení sedmi domkův pro své obydlí každý po deseti zlatých anticipando složiti mají1'. Stavbu domků měla podniknouti obec. O domicil hlásil se Daniel Mojžíš, Salomon Wolf, Salomon Mojžíš, Jonáš Veselský, Abraham Vokatý a Josef Pour. David Marek zavazoval se při tom, že si domek postaví sám. Šimon Veselský směl zůstati v P. jen do „další JMC. komory České resoluti". — Ostatním v městě bydlícím Židům, oznamoval zámecký rozkaz, že „do času sv. Jakuba nejprve příštího se všemi svými nábytky se vy-slěhovati a města na konec prázdni býti mají" 82). Mezi takové však kladli konšelé zvláště Daniele Mojžíšů. Ten dovolával se opět ochrany hejtmanovy, ale z radního domu dávalo* se v odpověď: , Že město P. ve svém položení velmi skrovné jest a tento Daniel jako i ostatní Židé čím dál vždy více se tu plemenili snaží, nebo v ohrazení města v těch nejpříležitějších domích ze všech tří stran rynku nájmy sobě obrali. To také sousedé dosti bolestně na patrnou potupu obce (prý) vztahují, když ses Velebnou Svátostí jisté dni processí vykonávají, že Židé vykoukáním z oken a chůzí přes rynk

SO*