a. Yicpiia uu' n-iiujiumv. jun. míliům zrucuy ícpii; uueiai i 100 krabiček. Za 1000 krabiček platilo se 50 kr.. rodina za den udělala 2 až 3 tisíce krabiček, v roce v 10 vesnicích, udělalo se až 30 milionů krabiček, což vyneslo obyvatelstvu asi 15 tisíc zlatých. Velkou zásluhu mají také všerubští Židé na dobytčích trzích, které zvláště v dřívější době byly ve Kdyni slavné. Přiváděn sem byl dobytek z dalekého okolí a prodáván hojně do Bavor, Saska,. Württemberska, ba šel přes hranice i do Francie. Proto shledáváme mezi Židy ve V. i ve Kdyni mnoho obchodníků dobytkem všeho druhu. Vynikající mužové ze Všerub: Na prvním místě je jmenovati Jiřího Leopolda W e i s 1 a ze V. Leopold Weisl Patří mezi nejstarší spisovatele našeho kraje. Weisel narodil se r. 1804 v Přešticích a původní jeho jméno bylo Jachim Löbl Weisel. Otec jeho se jmenoval Šimon Weisel ä matka Marie, roz. Haberkornová. Otec byl cestujícím se střižným zbožím. Mladá léta prožil Weisel v Přešticích, pak vstoupil na studie do Prahy, kde bydlel v pražském, ghettu, jež si velmi oblíbil a z něho čerpal náměty k pozdějším svým literárním pracím. Weisel nevydal svoje spisy souvisle, ale uveřejňoval je po kalendářích nebo časopisech, a tím brzo upadl v zapomenutí. Teprve konservátor Josef Blau z Nýrská vydal životopis Weislův a jeho práce, pokud se jich dopátrati mohl, v díle: Beiträge zur sudetendeutschen Volkskunde, sv. XVII, ze kterého je čerpán i tento životopis. Vydán byl pod názvem: Georg Leopold Weisel, Aus dem Neumarker Landeštor, r. 1926. Život Weislův lze rozděliti na dvě části, na prvních 36 let, kdy byl velmi málo znám, a na dalších 36 let. kdy působil jako ranhojič (felčar) a porodník ve V. Tam poznal dceru celního úředníka Karla Pavlovského — Annu, a zamiloval se do ní. A tu odvážil se velkého kroku, na tu dobu velmi řídkého, k vůli nevěstě přestoupil na víru katolickou a dal se dne 27. listopadu 1843 v kostele sv. A nny na Tannaberku pokřtíti. Křest vykonal domažlický vikář Jan Faster. Od té doby psal se Jiří Leopold Weisel První počátky literárních prací objevují se r. 1836, kdy v Bohemii uveřejnil novelu: Moje první praxe. Ve sbírce Panorama des Universum objevují se: Pověsti pražských Židů. Psal též do Paschelesových Sip-purim v letech 1846 až 1858 a vydal tam: Pověsti, pohádky, legendy a kroniky židovské. R. 1844 vyšly: Šnorer, či židovští žebráci, r. 1845 Ježibot, či židovská universita, a r. 1850 větší dílo: Jak žijí pražští Židé? Tam popisuje obchod, zaměstnání. volná řemesla, umění a vědu, služebné osoby, dobročinné ústavy, úřední stavy, hostince a žid. stravovny. .. Ve svých spisech pojednává Weisel často téma lásky mezi Židem a křesťankou, a v legendě Rabbi Ammen yjuiuvujc Duiasjuvou wcmu iiau oapaauüeni. uu viry, ač sám takovým byl. V líčeních Hřbitovy a Uzdravení Loisičky vyslovuje se proti sňatku Žida s křesťankou. Dle toh©*«e dá souditi, že ve svém manželství nebyl zcela spokojen. R. 1850 narodila se mu dceruška Marie Magdalena a pak ještě později děti Anna a Karel. V rukopisech nalezeny ještě díla: Rb. Jontev-Pu-rim, a z r. 1844 článek Podezření, a r. Ibb8 Jajin Kiduš, či Křivé obvinění, kde píše Weisel o rituální vraždě. Přes to, že byl Weisel pokřtěn, zůstal víře otců věrným. Jako lékař byl Weisel široko daleko znám a volán i do Bavor, až mu to bylo zakázáno. Těžko však se mu žilo v maloměstských poměrech ve -V. Když r. 1848 přišla do V. česká spisovatelka Božena Němcová a bydlela v domě vedle Weisla. seznámili se a Němcová pak měla na něj velký vliv ve směru literárním i politickém. Weisel bylina úspěchy Němcové žárliv, takže i nepříznivý úsudek o ní pronesl. Božena Němcová vzbudila ve Weislovi zájem o Chody, a tak Weisel r. 1848 napsal dílo: Chodský proces, které vyšlo v,XV. roč. Panoramy. R. 1873 uveřejnil jako poslední svoji práci v Politice výňatky z Chodského procesu pod titulem Zapomenuté historky, a tyto besídky daly podnět spisovateli Aloisů Jiráskovi k zpracování Psohlavců. Bouřlivý r. 1848 našel ve Weislovi ohnivého zastánce svobody národů. Muž Boženy Němcové postavil se v čelo protidynastického hnutí. Weisel působil více ve výchovném, směru na lid. V této době píše Weisel různé články do novin a poučuje lid o všem, co se kde přihodilo. Psal také o svých lékařských zkušenostech, o pytlácích, ío podloudnících a pod. Zajímavé je, že když se stavěla první dráha v našem kraji, a to železnice z Prahy do Domažlic, byl Weisel proti a prorokoval jí krátkou budoucnost. Ve válce Němců proti Francouzům r. 1870/71 přál sice Francouzům porážku, ale prorokoval Němcům, že i oni jednou za isvoji pýchu budou ztrestáni. Weisel byLznám se spisovatelem. Jos. Rankem, Max. Schmidtem, s Hippolytem Randou, který se o něm vyslovuje, že je Weisel nadaný a pilný spisovatel. O Weislovi pěkně se vyslovuje i Alois Jirásek, spisovatel J. Š. Baar zmiňuje se o něm ve svých spisech. Weisel sleduje ve spisech výchovný moment, nabádá lid k mravnosti, vyslovuje se proti zvyklostem a pověrám, popisuje zvyky luiu, jak Němců, tak i Čechů, a je k oběma národnostem objektivní. Weisel nehledal společnosti, byl více samotářem a zůstal vždy svůj. Zemřel na první nemoc, kterou v životě onemocněly dne 31. března 1873, a před smrtí jej ošetřoval jeho příbuzný MUDr. Josef Weisl ze Kdyně. Weisel dosáhl věku 69 let. ';■■■«;■ ■'■■■'.■ Někdy psával pod pseudonymem Lesiv, W. ...1, G. L. W., M. B. K., Asmodi nebo Veradico. Druhým slavným mužem-Židem ze V. jest: Stavební rada ing. Antonín Rudolf Fleischl. Nar. se v r. 1862 ve V. Studoval v Plzni, pak přešel na německou techniku do Prahy, kde dosáhl titulu inženýra. Založil pak stavitelskou firmu ve Lvově, stavěl tam kasárna a vojenskou prádelnu a vedl i jiné důležité státní stavby. Zemřel dne 8. dubna 1921 ve ^Vídni a je tam na centrálním hřbitově pochován. * Prameny: Josef Blau: Georg Leopold Weisel. Aus dem Neumarker Landestor. . . < Emil Tsída: Židé v obvodu koutského panství.. Otlův Naučný slovník. Díl XV., str. 481. Zápisky pana Gustava Hqitasche ze Všerub. Matriky ze Všerub a Trhanova. Vaněk-Hostaš: Soupis památek okresu domažlického. Yšeruby 5 456 Geschichte der Juden in Neustadtl am Klinget. Bearbeitet von Oberlehrer W. Klimsa, fyeustadtl, und Jaroslav Polák-Rokycana, Prag. JL)as Städtchen Neustadtl b. Tachau, (č. Stráž) ist eine sehr alte' Niederlassung. Es liegt malerisch" in einem herrlichen Wiesentale, das sich vom Westen nach Osten hinzieht* von dem Mühlbache durchflössen wird und von einem Kranze bewaldeter Berge und Hügel umgeben ist. Der Ort hieß ursprünglich Stráž (Wache) und wird urkundlich i. J. 1331 zum ersten Male genannt, obwohl der Ořt schon mehrere Jhte. vorher bestand. Im J. 1331 wurde nämlich der Ort Stráž vom König Johann v. Luxemburg zur Stadt erhoben und den allzeit getreuen Bürgern dieses Ortes alle Abgaben, mit Ausnahme der Berna (Landessteuer), auch jene, welche die Juden bisher leisteten, geschenkt. Demnach waren unter der Regierung Johann v. Luxemburg, also1" vor ■ 600 Jahren, bereits Juden in Stráž ansässig," -wo\on nicht nur glaubwürdige Urkunden, sondern auch Grabsteine am hiesigen jüd. Friedhofe^ Zeugnis geben1). Es ist keine Überhebung, wenn man behauptet, daß die hiesige Judengemeinde älter ist als die in Tachau, ja daß sie die älteste Judengemeinde im politischen Bezirke Tachau ist. Kaiser^ Karl IV. bestätigte 1356 diese Gerechtsame u. König Wenzel IV., trug seinen Beamten auf, den Juden bei »Eintreibung der Schulden behilflich zu sein, blieb aber in soinem Erlasse voň 1389 doch bei der Ansicht, daß das Privateigentum der Juden dem Landesherrn gehört. Wladislav II. gab 1494 eine neue Judenordnung heraus, in welcher er — statt wie landesüblich 10 %, ihnen 20% bei Darlehen zu nehmen ,erlaubte. Die erste Ansiedlüng jüdischer Familien dürfte nach einer Judenverfolgung in Deutschland geschehen sein, da die Liturgie in N. bis zum J. 1876 nach deutscher Observanz „Monhag asčhkenas" geübt wurde. Ein schwarzer „Schabbos" als Sabbat vor Schwnoth, der Sage nach als Ged^chlnistag der Drangsale, welche die Glaubensbrüder in Deutschland erlitten, war den älteren Mitgliedern der K. G. durch mündliche Überlieferung noch in Angedenken. Sämtliche Tempelbesucher erschienen an diesem schwarzen Schabbos ohne Festkleider, das Gesicht nicht rasiert und es wurden eigene Gebete eingeschaltet. Als am 20. Mai 1876 der Tempel, das jüdische Gemeindehaus und sämtliche Judenhäuser eingeäschert wurden, verbrannten auch die Festgebetbücher. Da diese Gebetbücher nach der bisherigen Liturgie nicht mehr beschafft werden konnten, so wurde die in Böhmen geltende Liturgie eingeführt, was unter Zustimmung sämtlicher Mitglieder und vom Rb. Isaak Schidloff in Tachau gut geheißen wurde (Jahrbuch 1893, Prag). Durch die verheerenden Brände in der husitischen Zeit, die unsere Gemeinde heimsuchten, gingen wertvolle Urkunden zu Grunde. Unser Stadtarchiv beginnt erst mit dem J. 1580. Um diese Zeit beginnt hier das deutsche Wesen sich zu vertiefen. Das 1. Stadtbuch, das der Stadtschreiber Eisenhut im J. 1580 begonnen hatte, enthält ein Zins- register, in dem -unter den Zinszahlern 15 Juden als Familienväter und unter diesen 10 als Realitätenoder Hausbesitzer angegeben sind, Die vorkommenden Namen von Juden waren: Lazarus, Jakob, Isaak, Simon Jakob, Salomon, Moyses, Veitlj Hirsch, Moyses Abraham, Mojses Isaak, Moyses Neumann, Schlam Isaak, Ploch Abraham, Ploch Isaak. Die volle Zahl der damals hier lebenden Juden kann nicht bestimmt angegeben werden. Einige derselben waren Fleischer und mögen, dieses Gewerbe ■ vorteilhafter betrieben haben als die christl. Fleischer, weil letztere schon im J, 1618 mit einem Vertrage die Zahl der jährlich zu schlachtenden Stücke bestimmt hatten. In diesem Vertrage vom 15. Oktober 1618 wurde den Juden erlaubt, daß jeder jüd. Fleischer im Jahre nur 2 große Rinder und 5 kleine Stücke, d. i. Kälber, Schöpse, Böcke, oder statt eines großen Stückes 3 kleine, bei Strafe, schlachten dürfe. Mit diesem Vertrage scheinen die Juden nicht befriedigt gewesen zu sein, weil durch die Vermittlung des obrigkeitlichen Amtshauptmannes Hans Lembler am 22. Juli 1620 ein zweiter Vergleich mit den christl. Fleischern abgeschlossen wurde. Dieser Vertrag lautet, wie folgt: Vertrag zwischen Bürgermeister und der Judenschaft von Neustadtl am 22. Juli 1620 durch Vermittlung des ehrenfesten Hansen Lembler, unseres gnädigsten gebietenden Herrn Hauptmannes, ist der Vergleich abgeschlossen worden. Indem die Juden aus freiem und guten Willen zu unser und gemeiner Notdurft und Freiheit 60 Schock Meißnisch kontribuiert und gesteuert, daß sie dagegen nach Vermögen von Uns billigen Schutz genommen und nachfolgender Handel ihnen gestattet und zugelassen werden, erstlich sollen sie ihren jüdischen Handel und Wandel mit dem Judenbesuch, wie sie denselben von altersher zu üben befugt gewesen und anhero gebraucht unverhinderlich treiben und dabei erhalten werden; jeder auch jährlich zu seiner häuslichen Notdurft 5 Rinder, 7 Kälber, Schöpsen, Böcke, sie seien just koscher oder nicht, zu schächen, befugt sein. Wer es überschreitet, soll wegen eines Rindes 2' Schock, und wegen eines Kalbes, Schöpsen 1 Schock halb der Obrigkeit und halb uns zur Strafe verfallen sein, es wäre denn, daß solches zu ihrer Beschneidung oder ihres Kindes Ausheiratung geschehn, soll 1 Rind oder 1 Paar Kälber ihnen umgerechnet zugelassen werden. Würden sie aber mit dieser Bewilligung nicht auskommen, sollen ihnen die hiesigen Fleischer in den Fleischbänken zu schächen und die Gebühr gestatten und gegen Bezahlung Fleisch zukommen lassen. Ferner j«der Jud, der auf den allhiesigen Märkten seinen Kram anschlägt und feil hält, soll schuldig sein 3 meiß. Groschen Standgeld zu geben. So auch diese und andere Juden in künftig mehr Häuser all-hier haben und bewohnen wollen, soll dieses allweg mit unserer Einwilligung geschehen, sonsten soll es keine Macht haben oder ihnen zugelassen werden. 45?