^.x uvum. jcjicii xnajeteic nemovitý se rozrůstá' rok od roku. Nemůžeme ovšem dopodrobna podati výčet židovského jmění nemovitého v L., ani sledovati přesně jeho pohyb a změny, ale aspoň některé údaje lze vyčísti ze zbývajících záznamů v knihách soudních, kšaftech, smlouvách a přiznáních. Vidíme, že ve městě samém živili se Židé zase drobným obchodem, půjčováním, hlavně na zástavy, pod úroky většinou velmi vysokými, ale také řemeslem. Poněvadž však nebyli za žádných okolností připouštěni do neprodyšně uzavřených cechů, nezbývalo jim než vyhledávati cesty postranní a zabývati se výrobou pokoutní. Konkurovati mohli ovšem hlavně jen lácí, jsouce zbaveni rozmanitých cechovních výhodi, pročež byli ovšem vysazeni neustálému nebezpečí pronásledování a stihání se strany domácích cechmištrů a městských úřadů, jakožto t. zv. „stolíři" čili „fuseri". V L. se vyskytuje u Židů, pokud se dá zjistit, na př. provozování řemesla mecířského. Židovské 5). Přesný soupis těchto domů se nám, bohužel, nezachoval. Jinou příčinou pronásledování Židů byly pověsti, které se vyskytly záhy po vzrůstu nebezpečí tureckého, za hrozícího vpádu do zemí českých. Tvrdilo se, že dobře placení potulní Židé zanášejí požáry do českých měst, aby tak působili zmatek ve prospěch Turků. Zikmund Winter přikládá tomuto tvrzení něco víry, zdá se mi však, že šlo o podobný případ, jaký nalézáme později v první polovině stol. XVIII., za válek s Ludvíkem XIV., kdy rovněž vznikly podobné pověsti o placených žhářích, jež Arnošt Denis rozhořčeně vyvrací jako zhola nesmyslné. Jisto jest ovšem, že skutečně v XVI. stol. postižena byla naše města řadou velikých požárů a že mnohé z nich vznikly ve čtvrtích židovských. Příčinou toho však bylo spise veliké přelidnění ghetta a utajování řemeslné práce, k níž bylo třeba ohně, dále ovšem nedostatečná opatření požární a pod. Ostatně největší požár v L. r. 1517 nevznikl ani v ulici Židovské, nýbrž na Malém předměstí za branou Pražskou2). Příčiny pronásledování Židů byly tedy především původu hospodářského a podnět k nim přicházel z důvodů nejrůznějších. Když došlo v r. 1541 k vybití a vyloupení židovského obyvatelstva v Litoměřicích, Žatci, v Roudnici a v Praze, zakročily úřady královské se značnou přísností a zavedly přísné vyšetřování aspoň v Litoměřicích a v Žatci, kde městská rada byla učiněna zodpovědnou za škody Židům způsobené, přes to však rozhodl se zemský sněm český vypověděti Židly do termínu svatomartinského ze země3). Z toho byli vyňati pouze určití plnomoc-níci, kteří měli uvésti do pořádku majetkové záležitosti odcházejících Židů. Když však se v L. Židé neměli k odchodu, došlo k veliké bouři, při níž byli všichni Židé bez rozdílu vyhnáni z města a jejich majetek rozchvácen. Že však nediošlo k žádnému vyšetřování, dá se vysvětliti ási tím, že tu byla možná výmluva na usnesení sněmovní a že nikdo o život nepřišel. 0 nějakém vyšetřování proti Lounským nenalézáme aspoň nijaké zmínky. Zůstává záhadou, co se vlastně stalo s nemovitým majetkem židovským v L. po jejich odchodu. Zdá se, že přece jen bylo tu nějaké vyjednávání a že na konec Židé mohli svůj majetek prodati. Neboť od tohoto roku až do první polovice stol. XVII. po Bílé hoře se s trvalým osídlením židovským v L. neshle-dáváme, zejména v konskripcích domů městských a zápisech soudních není zmínky ani o jednom židovském držiteli domu*). A přece víme, že po válkách husitských byla jich v rukou židovských hezká řada. Tak konstatuje kronikář lounský Pavel Mikšovic z konce XVI. stol., že v r. 1505 bylo v L. 12 domů židovských, třebaže snad počítá tu jen domy v ulici , zachoval. Některá jména a majetkové poměry Židů po válkách husitských však přece známe. Je to zmíněné již příbuzenstvo Izraelovo, s kterým se shledáváme v Ulici biřiců. Tak v r. 1451—1455 uvádí se jako majetník domu čp. 177 a v r. 1459—1468 domu čp. 179 Jona Žid, syn Musina a Důry, jeho manželky. Tito manželé se uvádějí znova v r. 1449, kdy jim patří dům čp. 177, jejž po nich syn Jona zdědil nebo spíše převzal, poněvadž oba žijí ještě r. 1452, kdy se uvádějí ve spojení s domem č. 181. V r. 1440 jim patřilo i půl tlomu čp. 182. Příbuzenstvo to drželo tedy řadu domů od č. 176 až k č. 182, a poněvadž celá ulička končila číslem 183, byla skoro celá v jejich majetku. Ale objevují se tu jako majitelé či spolumajitelé i jiná jména židovská. K r. 1475 až 1502 patří již dům č. 179 Židu Esdrášovi, jehož manželka sluje S a r k a. V r. 1491 patří dům č. 178 manželům jiným. Je to Izák Žid a manželka Vilge (Uilge uxor). Jim patřil v r. 1498—1505 také dům č. 181. Vilge byla první manželka Izákova. Jeho druhá choť slula H e n 1 e, jíž patřil dům č. 176 v r. 1453 až 1456, a v r. 1442 také dům č. 175. To byli tedy v držení Uličky biřiců zástupci rodiny Izraelovy. Shledáváme totiž, že jim patřily domy č. 175, 176, 178 a 181. Mimo to však náleží jim v ulici Židovské v r. 1456 také dům č. 167. Nežli se dostal dům č. 181 do rukou Izákových, byl nějakou dobu jeho držitelem Jíra Žid, syn Zlatka — a to" v r. 1481 až 1484. Zvláštní jméno se vyškytá ve spojení s domem č. 180. Je to Libuše Slavětská Židovka. Příjmí to by jasně ukazovalo na to, že ve vsi Slavětíně žila rodina židovská ve druhé polovině XV. stol. Věc ta jest vysvětlitelná tím, že Slavětíii náležel tehdy nějaký čas obci loun-iské a později- zase lounské rodině Václava Sokola z Mor, který jej koupil od pánů z Hazemburka. Ostatně její jméno se uvádí častěji. Nejdříve ve smlouvě z r. 1474, kdy nelze dobře zjistiti, o který dům vlastně běží. Sem patří i jméno Lip man Žid, Žemle manželka a Juna (Juona), bratr jeho. Juna uveden ve smlouvách o< dům č. 174 v r. 1501, č. 176 v r. 1498 a čísla 174 a 175 již r. 1459. K r. 1506 se uvádí, že dům č. 179 vedle „struhy obecní" prodal obci Eliáš Žid hutský. Jinde se však s tímto jmé nem nesetkáváme. S jménem Lipmanovým však se shledáváme již v r. 1456 a 1459 při jednání o dům č. 177. Majer Žid se uvádí k r. 1501 při smlouvě O' dům č. 174, v r. 1489 při domě 181 a konečně i v r. 1485 (číslo domu nelze určiti). Žid Mark-vart byl mečířem. Zmínky o jiném řemesle přímo nenacházíme. Uvádí se při domě čp. 176, vedle uličky a domu Majerova. Podobně při témže čísle se o něm mluví i v r. 1478 a 1479 při zmínce o č. 177, kdežto při č. 176 jsou r. 1493, 1498 a 1504. Prodav totiž dům č. 177, koupil vedlejší č. 176 (snad). Žid Mates uvádí se v souvislosti s domem č. 177 k r. 1502 a již předtím r. 1478. Jest synem Jakuba Žida, který koupil r. 1479 dům od Tomáše Hvala na hlavní ulici — Pražské — č. 76. Zdá se, že spekuloval spíše s pozemky a stavebními parcelami, než aby se zakupoval pro svou rodinu. Neboť téhož roku .se uvádí ve spojení s nynějšími čísly pop. 73, 74, 77 a 175. První tři uvedená čísla byla snad ještě tehdy zbořeništěm. Tam stával kdysi klášter dominikánský, který byl za bouří husitských v r. 1419 Lounskými spálen. Dům č. 175 v dnešní Záloženské ulici (zbořený) vidíme zase již v uličce vedle struhy, stejně jako dům č. 173, jejž držel r. 1478 při domech č. 180 a 177. . 350 Jiné jméno z konce XV. st. jest Židovka Matr o-n a, o níž se děje zmínka k i\ 1490 při domě č. 177 a při témže domě znova r. 1491 a 1493. K domu č. 181 se uvádí r. 1476 a k č. 178 r. 1487. Žid Michal přichází ve smlouvách z r. 1449 a 1452 (dům č. 177 a 176). V r. 1459 čteme jméno Židovka Mir uše při jednání o dům, č. 177. Třikráte setkáváme se se jménem Žid Mojžíš teplický, švagr Jakuba Žida, O' němž byla zmínka již výše. Je to v zápise o dům č. 178 k r. 1491, o dům č. 177 k r. 1487 a posléze r. 1506 v zápise o dům č. 181. Z jeho příbuzenstva jest i C i z a Židovka, jež byla „sestra Jakuba Žida". O ní se děje zmínka při domě č. 181. K r. 1474 se připomíná Žid Jakub Žele nk a při domě čp. 174, jehož synové jsou Mates (r. 1504) a David (r. 1504). O tomto .posledním čteme při zápise o dům č. 178. Dcera výše zmíněné Matrony slula Nechanba, připomínaná v r. 1493 při č. 177 a 174. Jiné jméno jest Židovka Bersabe Rotšeba z r. 1506, jíž patřil dům na místě zase kláštera dominikánského, který však prodala toho roku Pavlovi pivovarníku6). Z toho všeho můžeme usuzovati, že počet Židů v L. ve st. XV. a v první polovině st. XVI. byl velmi značný. Kdybychom přijali Miksovicův počet židovských domů 12, nezmýlíme se zajisté mnoho, bude-me-li počet Židů tehdy v L. usazených odhadovati nejméně na 100 duší, ne-li více. Při tom, jak patrno z jejich koupí a prodejů domů a pozemků, byla jejich hospodářská kapacita velmi .značná. Proto jest téměř nepochopitelné, jak mohly úřady královské jejich vypuzení z města přejíti mlčením tak naprostým, ačli opravdu k vyšetřování nedošlo. Pokud se týče venkovských obcí, které dnas patří k ž. o. lounské, nemohli jsme najíti před st. XVII. na venkově mimo uvedenou Libuši Slavětskou žádné židovské rodiny. Příčina toho ovšem leží nasnadě. Byliť Židé již od nejstarších dob pokládáni od panovníků českých za součást komory královské. O tom jasné svědectví podává již list císaře Karla IV. jako markraběte moravského z r. 1338, jímž nařizuje obyvatelům Nové Plzně, aby chránili Židy, poněvadž již podle nařízení 'jeho otce jsou „servi camere regie" T) a stejně nazývá je Václav IV. ve svém listě všem královským městům českým, z Prahy, datovaném dne 8. června 1385, aby jejich rychtáři i konšelé a purkmistři pomáhali Židům ku právu, poněvadž jsou sluhové komory královské8). Povolení chovati určitý počet Židů ve městě bylo zvláštní milostí královskou a udělováno jen za zvláštní zásluhy jednotlivým městům. Jestliže tedy L. mohly chovati libovolný počet Židů ve svých zdech, předpokládá to důsledně zvláštní privilegium královské. Šlechtě bývalo takové privilegium povolováno jen výjimečně a proto na jejích statcích Židů nenalézáme, nýbrž jen v šosovních vesnicích městských, dokud ovšem právní poměry se nezměnily ve prospěch šlechty, jak tomu bylo v době pobělohorské. Záhadou dosud neobjasněnou zůstává nám v L., l^am veliká ž. o. lounská ve stol. XV. a XVI. pochovávala své mrtvé. Že se v XVII. a XVIII. stol. pochovávalo na blízkém návrší nad polohou, zvanou „Na Mělčích" u řeky Ohře blíže vsi Března, o tom není pochybnosti. Ve stol. XIX. přibyl k tomu hřbitůvek na vrchu nedaleko vsi Vršovic. 0 jiném pohřebišti se však žádných zpráv nezachovalo. Zdá se tudíž, že již od nejstarších dob pohřbívali Židé lounští na Mělce a že po jejich vypuzení z L. náleželo to místo obci, od níž teprve v r. 1680 bylo zase židovskou rodinou lounskou zakoupeno v soukromý majetek židovský jako pohřebiště. Tvrzení to nemáme ovšem žádnými doklady potvrzeno. Poněvadž Židé netvořili žádné korporace právní až do let padesátých minulého stol., mimo ž. o. pražskou, bylo nutno opatřovati jejich hřbitovy cestou soukromou, aby mohly býti připsány jako majetek určité osoby právní. III. Lounští Židé do r. 1848. Pokud se dalo při naprostém nedostatku podrobnějších pramenů konstatovati, usadilo se v L. hned za české války několik rodin žid., z nichž na konec po r. 1655 zbyla tu jen jedna. Byl to Žid Lébl M i-r o t i c, jejž vzalo město pod svou ochranu a ponechalo ho v L. i po r. 1655, kdy došlo k události velmi pohnuté. Po svém příchodu do L. usadili se Židé pravděpodobně zase v ulici Židovské a rychle jich přibývalo1). Právě v té době však lehla popelem. Mimo to byla ukradena z děkanského chrámu monstrance. Do L. se dostavila krajská visitační komise, které si Lounští stěžovali, že Židé vypálili celou ulici, že se vloupali do chrámu, ukradli monstranci, kterou rozbili, pročež byl jeden Žid upálen a ostatní vyhnáni z města, jenže prý se později zase do města vloudili a zde se zase zahnízdili. Zdá se, že ukradenou monstranci asi některý Žid opravdu koupil za laciný peníz a k účelům zlatnickým rozlil2). Komise ponechala v L. rodinu Miroticovu, která ubytována v t. zv. Lauře. Byl to sklepní, nebo spíše podzemní byt proti radnici na náměstí, odkud byl později Lébl Mirotic se svou rodinou odstěhován do jiného domu, který tehdy patřil obci, v Židovské ulici3). Byl to dům dnešní čp. 3, kde rodina Lébla Mirotice zřídila si modlitebnu pro své příslušníky a pro Židy okolní, pokud přicházeli do města za obchodem, K tomu ovšem potřeboval každý Žid zvláštní povolení s vytčením, za jakým účelem smí do města a jak dlouho se tu může zdržeti. Tak se stala z Miroticů „chráněná" rodina židovská města L. Známe z ní řadu příslušníků, z nichž právě Lébl požíval značné vážnosti i mimo město v českém židovstvu. Byl totiž členem zemské representace židovské, jak patrno z přípisu zemského apelačního tribunálu na krajský úřad ža-tecký. Byla to stížnost proti nesprávnému zvyšování dávek a podepsáni na ní 4 členové zemské representace židovské. První jest zemský primas Aaron Abraham s titulem „Hochfürstlicher Markgroff badtischer undt Pfalzgroff Neuburgl. Hoff Judť, dále Eliáš Götzel, Jakob Siisskindt a posléze náš Löbl Siemon von L. Primas Aaron nám také zanechal datum smrti Léblovy dopisem městské radě ze dne 2. května 1694, v němž praví, že Lébl Mirotic, který nedávno zemřel, byl mu dlužen za mnohé práce, které pro něho podnikl, a žádá, aby páni přidrželi jeho dědice k zaplacení těchto jeho pohledávek. Z toho vysvitá, že Lébl zemřel někdy v dubnu 1694. Dědicem Léblovým se stal jeho syn David M i r o-t i c, s kterým se setkáváme dlouhou řadu let, zatím co ostatní sourozenci v L. ochrany nenalezli. V r. 1710 prosí David Mirotic, aby mu páni posečkali na 14 dní zaplacení činže 30 zl., r. 1718 se shledáváme s jeho stížností proti vdově Ludmile Kostkové, která mu upírá dluh. Ale již v r. 1714 přichází naň stížnost z Prahy, že sám nechce zaplatiti svůj dluh Saulovi Soboticovi a z nařízení zemského apelačního soudu byl ihned vsazen do vězení, až nabídl jakési vyrovnání a zase*z nařízení apel. soudu z vězení propuštěn. Do téže rodiny patřil i Josef Mirotic, k vůli němuž r. 1699 přichází připiš z Kadaně, aby tam byl zaslán soupis jeho majetku, poněvadž je tam komusi dlužen 54 zl. 57 kr. V Cítolibech se setkáváme s Markem Mirotice m, snad bratrem Davidovým. Ale tam se mu nepodařilo zakotviti, 351