našim členům a ukázal jsem jim došlý dopis. A tu byl ihned rámus. Někteří nevzdělanci mi vytýkali, že chci vytvořiti nový konkordát a že jednám o své vůli. Odpověděl jsem jim, že s nimi úplně souhlasím a že by to bylo absurdní, aby měl někdo z malínského okrsku v Jeníkově ohlášky a že jsem se také tázal jen pro jistotu. Místodržitelství odvolalo již po dvou měsících své nařízení, ale nepřátelství zůstalo, proto jsem oznámil písemně na černé desce, že se vzdávám úřadu. 0 hošana-rabba měla se pak konati volba starosty, musím však předem zaznamenati událost, která patří k věci: Pan Mořic-Markus z Kutné Hory byl již v r. 1874 zvolen pokladníkem a zastával tuto funkci asi rok. Pak mi odevzdal pokladnu a knihy se schodkem 33 zl. Přednesl jsem věc obci a naléhal jsem, aby někdo převzal tento úřad. Tak se stal Albert Markus pokladníkem. Ještě neuplynuL ani rok, přinesl knihy do chrámu a prohlásil, že- nemůže býti déle pokladníkem. A tu nechtěl nikdo tuto funkci převzíti. Někteří balbatim však pravili: „Pane Steinere, vy máte nejméně práce a vy to nejlépe zastanete, nechceme nikoho jiného." Dal jsem si tedy říci a převzal jsem pokladnu s 5 zl. a vedl jsem ji dále. " 26. února 1877 požádal jsem p. Bernarda Maye jako kontrolora, aby mne navštívil, abychom se poradili o příspěvcích a o platech za sedadla. Přišel a my dva jsme všecko ujednali. Nato jsem mu odevzdal pokladnu, aby ji zkontroloval, což také učinil a podepsal. V září vzkázal jsem.p. Mayovi, že ho tentokráte navštívím já, abychom dali vše do pořádku. I učinil jsem tak^a dohodlijsme se o příspěvcích a sedadlech. Pak jsem ho požádal, aby zkontroloval pokladnu, avšak on odpověděl: „Vy vedete všecko vzorně, jaká pak kontrola je potřebí." Navrhl jsem, že tam nechána knihy, aby je mohl prohlédnouti, ale on nechtěl, aby tam knihy zůstaly. . :.• . • 0 hošana-rabba pravil jeden kórach, pročpak nebyl, jak je to zvykem, předložen rozpočet. Odpověděl jsem mu, že jsem byl ve St. Kolíne u pana Maye, že jsem mu ukázal knihy, že jsem je chtěl tam nechati a dovolával jsem se jeho svědectví. Tu pravil onen zbožný muž: „Jaká je to kontrola, když ^íemám alespoň 14 dní knihy u sebe!" Namítal jsem: „Vždyť jsem vám tam přece chtěl knihy nechati, ale vy jste nechtěl, copak jsem mohl dělati?" I bylo krátce učiněno usnesení, že bude, se konati volba starosty a pokladníka. Nechtěl jsem již volbu přijmouti a od 28. září do dneška 5. listopadu nezastával jsem žádnou funkci a nechci býti déle starostou. Dnes 11. února 1878 píši dodatečně, že funguji dosud na venek jako starosta, ale mé srdce pláče, kdykoliv si vzpomenu, jak má obec se mnou naložila. Byl bych již úplně vystoupil, ale byl by to jen hřebík do mé rakve. Já mám.pomáhat ničiti dílo, které stálo toh'k slz! Však oni budou jednou litovat — tehdy bude však již pozdě. V r. 1878 dne 2. června provdal jsem svou nejmladší dceru a tu je. zvykem, že kdo koná mile 4(i) nebo cha-sine47), je chiuv*!), ale já jako starosta nemohu se sám k tóře vyvolati, ale nikoho z obce nenapadlo, aby tak učinil. Kvitanci od paaa Friedländra na 1000 zl. obdržel jsem od notáře a zaslal jsem ji pokladníkovi panu Schickovi. Dnes na sklonku svého představenství musím ještě zaznamenati toto: Pan Stein a jeho manželka ze sedlc-kého pivovaru darovali malínské synagoze neobyčejně krásný a drahocenný porauches, začež mají dostati čtyřikráte do roka při hazkoras nešomaus zvláštní mišebérach. 1879. Resignoval jsem na své starostenství. Obec :nechtěla k tomu svůj souhlas dáti. Konám dále svou povinnost jako člen. Poznamenávám ještě, že jsme obdrželi od ministerstva z Vídně krásný připiš a deset losů, které jsem všecky mezi pány členy rozprodal. 14. března 1879 složil jsem nadobro svůj čestný úřad a oznámil jsem to písemně slavnému hejtmanství a také obci. Podnět k tomu dal tentokráte pan pokladník, který chtěl proti mé vůli upomínati tři kutnohorské pány o nedórim 43), které již dávno zaplatili, dokud jsem byl ještě já pokladníkem, ale on tvrdil, že tento příjem není nikde v knihách zaznamenán. Myslil snad, že já jsem podržel peníze pro sebe. Vzkázal jsem ihned pro knihy do Nov. Dvorů, ale knihy mi neposlali, nýbrž vzkaz, že je vše v nejlepším pořádku. ,.Toť příčina mé abdikace. Můj žaludek jest již příliš slabý, abych takové urážky snášel. Bohudíky, odstupuji ve cti! ■ ■ Tato malínská kronika Volfa Steinera byla nalezena před pěti lety, kdiyž byl malínský chrám odevzdáván novému majiteli, malínskému Sokolu, který opuštěný chrám koupil, aby z něho sobě zřídil sokolovnu. Veliké „desatero", symbol synagogy, bylo bez pláče a nářku sňato a nahrazeno symbolem, hlásajícím: „Paže. tuž, vlasti služ!" Kde dříve volali zbožní Židé: „Jak krásné jsou stany Tvé, Jakube!" zaznívají dnes povely sokolských náčelníků a náčelnic. Tak se mění časy. Tato kronika jest sepsána německy a jest psána hebrejskými písmeny, jak říkáváme jüdisch-deutsch. Autorem jejím jest Wolf Steiner, prostý jednoduchý venkovský obchodník, který měl ještě značné hebrejské vzdělání. Sepsal ji: „lezikoraun" na památku pro budoucí pokolení, proto se nedopouštím žádné in-dískretňosti, jestliže jeho záznamy předkládám širší veřejnosti. Činím tak proto, že nám tyto staré zprávy podávají jasný obraz života našich otců, kteří žili roztroušeni a rozptýleni po všech blízkých i vzdálených vesnicích a samotách, měli malé obchůdky doma a zaopatřovali místnímu obyvatelstvu vše, co kdo potřeboval. Jim byl chrám vším. V něm se nescházeli jen, aby se zbožně pomodlili, ale také, aby se sešli, aby si svá srdce navzájem obnažili, aby se dověděli, co jest ve světě nového a na čem by se dalo něco a y-dělati. Muži přicházeli sobotu co sobotu a nezůstali doma ani za největší nepohody. Mnozí měli hodně daleko a musili jíti celou hodinu, ano i více, ale to jim navadilo, vždyť nemohli chrámu postrádati. Celý týden žili také v ponížení. Se všech stran slyšeli jen nevlídná slova a nadávky, ale v sobotu se povznesli a byli šťastni, když mohli předstoupiti před toru a hlasitě velebiti „Boha, který nás vyvolil ze všech národů a věčný život vštípil v nás". A tohoto opojení bylo jim potřebí, aby mohli přeslechnouti všecky pohany, které byly jejich každodenním údělem. Hůře na tom byly jejich manželky, které přicházely jenom o velkých svátcích do chrámu, ale celý jejich život byl vlastně jedinou bohoslužbou. Mnohá z nich se postavila v sobotu, když muž odešel do chrámu, k oknu s modlitební knihou v ruce a přezpívala si hlasitě všecky sobotní modlitby od začátku až do konce. Co se ve světě děje, dovídaly se od svých mužů. Za takových obtíží jako chrám malínský vznikaly všecky ostatní chrámy v Čechách. Místní Židé věnovali na ně, co jen mohli, a ježto to nestačilo, šli db světa prosit. Malínští obrátili se do Prahy, do Jihlavy, do Vídně a kdo ví kam ještě, aby dostavěli svůj stánek ke cti a slávě boží. Jak hluboká a jak obětavá byla jejich zbožnost! Proto je mi upřímně líto, že tyto za největších obětí vybudované chrámy stojí dnes opuštěny anebo přecházejí v ruce jiných majitelů. Chrám malínský splnil své poslání úplně. Ještě za