zuje i další doklad z r. 1710, kdy na rathouze se usnesli „její hrab. ex. učiniti spis, že naslejchají, jako by zase jeden Žid se měl sem do města dostati, tak aby ráčila při předešlém počtu židovstva zanechati, aby jich více přijímáno nebylo". Usilování to mělo dle všeho kladný výsledek, neboť skutečně r. 1723 jest zapsáno v seznamu pouze 10 židovských rodin, jichž jména uvádíme: Marous Wehler, Aron Vogl, Jáchym Šťastný, Moises Polenetz, Marous Šťastný, Marous Eliáš, Nathan Jonl, Terrisl Salomona, Ennoch Wolff (nebo Wolst) a Perl Schneider. V mnohem pozdějších letech se uvádí 18 rodin. Nechť usilovali sousedé o omezení židovského obchodu jakkoli, přece to nemělo valného výsledku, a sice z toho jednoduchého důvodu, že byli obchodně zdatní a lépe platili. Dne 3. září 1706 „bylo na rathouze strany uzdářů předneseno, že řezníci raději Židům nežli uzdářům prodávají. Přijde-li to před slavný magistrát, aby sami sobě vinu přičítali". Ale v tom ohledu se neměli Židé čeho obávat, vždyť měli již od Rudolfa II. z r. 1595 výsadu na prodej i koupi „věcí chlupatých". A také z celé hrozby řezníkům žádný strach nešel.

Mnoho žid. obchodníků místem jenom procházelo se svými přenosnými stánky nebo ranci. Na takové inusili dle patentu z 18. srpna 1713 dobrý pozor dáti, protože byl strach, „aby skrze takové nepošlo nějaké morové nakažení". Proto stanoveny varty kolem celého města, „o čemž Jan Dio skrze právního posla Václava Šlechtu na buben uhoditi rozkazoval". A vrchnost přikázala, aby Židé hleděli na vartu platit, že jsou povinni s měšťany „to onuš" snášeti. Jak bylo již při r. 1682 ukázáno, měli Židé starosti s vydržováním svého dojného dobytečka, hlavně koz. Dosáhli sice svolení, že mohli dobytek držeti, ale pásli ho s dobytkem podružským, což zavdalo příčinu k jiným nesnázím. 20. července 1708 přednáší p. purkmistr na rathouze, že podruzi mnoho dobytka chovají, a to „pod ■fochem" že není jejich, že je židovský. Snesení, že se jim (podruhům) více nepasíruje, toliko jedna kráva bro obživení. I tu se hřešilo na Židy. A hřešilo se patrně na ně i jindy. R. 1728 byla pro jakés neznámé neshody stanovena komise krajských komisařů ve příčině židovstva. Osm panských osob a osm sloužících stavělo se ve městě přes noc, hodlajíce druhého dne dál d,o Sušice. Při tom patrně vyřízena sporná věc, což se ovšem neobešlo bez hostiny. Máme v ruce doklad právě o vydáních na onu „traktací" s podrobným účtem za masa, příkrmy, lahůdky, víno a pivo, pož vše stálo 10 kop 8 gr., sumu na ten čas značnou. Páni z rathouzu se při tom svezli a účet po komisi dali k vyrovnání vrchnostenskému důchodu; ale zámecký hejtman k tomu poznamenal vlastní rukou, že nechápe, jak to vše komise, hlavně to pivo ä víno, mohla užíti. U nich na zámku že by ta útrata nebyla ani poloviční. Za vlády šlechty Mansfeldovské a pánů z Löwensteinu dařilo se Židům v H. lépe Nebylo již toho omezování v počtu rodin a seznam žid. rodin ž 15. března 1779 ukazuje již 18 rodin, usazených ve ,14 domech. Jsou to: I. Abraham Löbl Drahenický á Bernard Löbl, II. Markus Žichovický, III. Löbl Fürth, IV. Israel Fürth, V. Herschel Isak, Elias Isak, Jakob Isak, VI. Cantor, VII. Markus Votický, VIII. Mojžíš Herschi, IX. Isak Markus, X. Abraham Vod!-ňanský, XL Jakub Šimon, XII. Jakub Vodňanský, XIII. Isak Löbl. To byly rodiny v domech ye .vnitřním městě. Na předměstí bydlil pouze Löbl Samek. K omezení žid. obchodu přispěl zákaz obchodu moukou a moučnými výrobky. Tak zní připiš krajského úřadu prácheňského ze 17. července 1778. Obchodovati moukou a kroupami patřilo pouze mlynářům a toliko   mezi   sebou   směli   Židé   takovými   výrobky

obchodovati.   Pro   toto   nařízení   bylo   mnoho   sporů.

Židé takto omezovaní zdráhali se zas platit obci kontribuci. Vykazujeť r. 1781 magistrát na restech* z žid. domů od r. 1757 do r. 1772 na 140 zL 55 gr. 4 peníze a žádá krajský úřad, aby nedoplatky ty vymohl a zároveň o jasné rozhodnutí, že Židé ze svých domů obci kontribuci platiti povinni jsou. To ale nebylo tak jednoduché. Židé se odvolali, dokazujíce, že se na nich kontribuce neprávem žádá. V dalším do-sáhlřtoho, že guberniální úřad Židy horažďovické zařazuje pod osobní pravomoc zdejší vrchnosti (z 19. října 1781). V. té době šlo o 7 domů, z nichž daň platit měli.     :           .

Teprve za vlády Josefa II. bylo postavení Židu usnadněno. Dovoleno jim usazovati se volně, odstraněn ponižující předpis o nošení znamení a později povoleno jim i nabývání akademických hodností. Rovnoprávnosti dosáhli však až za vlády císaře Fran-tška Josefa I. — Tyto pohledy do minulosti horažďo-vických Židů nemohou činiti nároků na úplnost; bylo napsáno jen to, co lze dokumentárně doložiti. Archiv musejní obsahuje materiál o Židech mezi lety 1629 až 1781 (oddíl A XV 298—316), který byl podkladem pro napsání této stati.                              ■■..-•. = •.

Židé na venkově.

Z venkovských   obcí   nejvíc   usazovali   se   Židé -ve

SLATINĚ.

Patrně tam byli od pradávna, ale ve větším počtu usazovali se za pana Václava Kunáše z Machovic, jenž SI. koupil r. 1691. Týž velice Židům přál. Najímal jim domy i pozemky; ovšem za pěkný zisk, neboť podomní obchod i obchod obilím a dobytkem dovoloval Židům platiti větší peníz z nájmu. Dokonce jim zaručil ochranu a Židé slatinští sluli „Schutz-juden". Týž Kunáš z Machovic vykázal jim v lese pozemek zvaný „Hradce" za 50 zl. rýn., aby • si tam založili pravidelný hřbitov.

Pergamen o,tom z 9. března 1723 jest posud dobře zachovalý. Nebyl to ovšem vlastní počátek hřbitova, protože v těch místech se již pochovávalo r. 1668, jak nejstarší pohřební kameny dosvědčují. Místo ono jest velmi pěkně položeno, má sklon k jihu a jest lesem vůkol obstoupeno. Nad vchodem jest následující text: „Dům shromáždění všech živých. Prach a země jsi, v prach a zemi se vrátíš." Početná obec židovská založila si v této obci svoji modlitebnu, patrně současně se hřbitovem. Modlitebna, původně dřevěná, nahrazena byla r.. 1850 zděnou stavbou. Toto jednopatrové stavení v levé části mělo prostornou síň se .6 táhlými okny a chorem uvnitř pro účely bohoslužebné. V části pravé byl v patře byt pro učitele a dole třída pro žáky. Židé slatinští vydržovali si svého kantora ještě v letech 1897—1900. Byl jím Boh. S c h 1 e i s s n e r a ten byl tam učitelem posledním. V těch letech vyučoval již pouze 9.dětí. Chodily tam ovšem i děti z okolních vesnic, totiž z Chanovic, Bezděkova, Ka-dova, Lažan, Svéradíc, Dobrotic, Nové Vsi, Nedřeva, Pole, Málkova a Zaboří. Tyto obce tvořily n. o. ž., která byla r. 1893 zrušena a připojena k Horažďovicím. Nemáme po ruce seznam židovských rodin ve S. usazených v 17. nebo 18. stol,, když ale ještě r. 1840 se připomíná 15 rodin, lze míti za to, že ten počet v minulých dobách nebyl menší. R. 1858 bylo 26, r. 1868 33 rodin, to jest asi čtvrtina tehdejšího obyvatelstva slatinského. To byl dle všeho nejvyšší počet Židů, který kdy ve S. byl. R. 1890 už se čítalo jen 15 rodin a r. 1913 pouze 4 rodiny. Za doby největšího rozkvětu navštěvovalo slatinskou školu na 40 žáků. Kolem r. 1860 připomíná se na té škole učitel Spatz,

potom Schwarz a r. 1865 učitel Gottlieb: Modlitebna trvala do r. 1912. Za války světové byli nastěhováni do budovy polští Židé a r. 1919 prodána byla tamnímu obchodníku Wohlmuthovi.

V RABÍ

byla v 15. a 16. století osazena Židy hlavně ona část, které nyní říkají Hradčany. Židé se tam věnovali ponejvíce obchodu. Pod hradem měli také svoji modlitebnu a školu. Za Jana Puty ze Švihová a Rie-senberká, majitele Rabí a nejvyššího sudí byl ke konci 15. stol. žid. rabín rábský zároveň i vrchním rabínem kraje prácheňského. Ještě v letech 70. a 80. století 19. se Židé z celého okolí scházeli v rábské modlitebně. Ta byla v č. 102, nynějším to majetku Teresie Kibicové. Zmíněná léta 70. a 80. znamenají zároveň znatelný úbytek Židů v R. Snad stavba dráhy Horažďovice—-Domažlice způsobila pokles podomního obchodu a Židé vystěhovali se do měst ba i do Ameriky. Poslední z Rabí se odstěhovali D a v id, Lažanská a  Bernard  v letech  1890—1900.

Na severozápadním svahu vápencového kopce, na němž trůní kolosální zříceniny hradu R., posud se nachází opuštěný židi. hřbitov, plný charakteristických pomníků z bílého vápence. Celý hřbitov působí ve své opuštěnosti dojmem velice melancholickým. Několik málo novějších pomníků ukazuje, že na hřbitově se pohřbívalo ještě před nedávnými časy. Tak Simon Seidl pohřben r. 1889, Ludmila Theinerová r. 1894, Barbora Lažanská a Benjamin Seidl r. 1899. Posledně pohřben tam Karel Fürth ze Žichovic r. 1900 a jeho dcera Marta r. 1901.

Posud jest v živé paměti k^ftitor, který vedle vyučování ve 2. polovici 19. stol. obstarával i obřady v modlitebně a vedl bohoslužby za účasti starých Židů. Židovská mládež vyučovaná původně ve škole vlastní, navštěvovala po r. 1850 již veřejnou školu obecnou, kde tvořila samostatně oddělení. V žid. škole ■se potom učilo již jenom náboženství a hebrejštině. Škola byla vedle modlitebný v č. 99 a byt kantora v č. 102. Dnes tedy tvoří původní židovský dům tři samostatná čísla. Poslední žid. uč., jehož jméno si již pamětníci těch dob nepamatují, odstěhoval se z R. do Klatov před 55—^58 léty. Poslední Žid odešel z R. r. 1899.

R. 1897 vybídlo okresní hejtmanství ve Strakonicích N. O. Ž. v H., aby zjistila veškeré jmění bývalé obce žid. v Rabí. Protokol b tom sepsaný ukazuje, žě jmění rábské obce pozůstává- z kostelní budovy, hřbitova, oltáře v kostele, osm rouch starých, jednoho roucha nového, tří biblí na pergamenu, stříbrného přívěsku, dvou stříbrných korunek a dvou stříbrných ručiček k ukazování při čtení v bibli, potom hotovosti 100 zl. na knížce spořitelní "a pohledávky 250 zl. za odprodaný dům čp. 100. Jmění všechno přešlo odi té doby na náb. obec horažďovickou. Méně toho bylo ve Slatině, kdež jediným cenným objektem byla budova kostelní, v níž toho času (1897) přebývali dva úplně chudí Židé. Pravda, převzat byl též oltář se 4 rouchy, 3 pergamenové bible, 4 modlitební knihy a 3 lustry.

Z novější kroniky Židů v Horažďovicích.

Paradoxní fakt jest, že snáze bylo najíti doklady o životě Židů v H. v předchozích staletích nežli dokumenty o nich v stol. 19. Jest to ovšem způsobeno i tím, že novodobý archiv obecní (tíd r. 1800) není dosud registrován, takže ho nelze ke studiu pro krátkost času použíti. Znamenalo by to pročísti tisíce listin a shledávati zrnko k zrnku. Možno tudíž podati stručně jen to, co se jinak z autentických pramenů sebrati dalo;

Jak již ve II. dílu' této studie bylo napsáno,' měli Židé horažďovičtí jakési ghetto v ulici nyní zvané Prá-cheňské. Ještě před 40—50 lety byla tam řada domů v jejich držení. Tak dům, nyní zvaný u Červených, pa-tříval Bernardu Spirovi, dům u Vítovců Samueli Berg-lerovi., nynější „Schul" býval dům rodiny Arnsteinů, dům u Karasů patříval Duschnerovům, dům u Meťličků byl v držení slepého sklenáře Adlera, později Abrahama Steinera. To> všechno jsou domy v bezprostředním sousedství synagogy a školy. Žid. škola' nepochybně bývala v H. v 17. věku, jak záznam z r. 1649 ukazuje. Za ■doby Marie Terezie byla to škola německá a takovou zůstala až do r. 1899, kdy odešel odtud poslední její německý správce, učitel Alexander B a um. Také druzí učitelé za Bauma se ha této dvoutřídní škole vystřídali: Emanuel Mauthner, Salomon Säger, Gustav Glaser, Gustav Weiner a Rosa Fischlová. Češtině vyučovali z veřejné obecné školy denně od 11 do 12 hodin učitelé Jan Karas a Ant. Pánek. S učiteli obnovovala ž. o. smlouvu vždy po 3 letech, vzdání se místa předcházeti musila půllétní výpověď. R. 1897 měl správce Baum na příjmech 750 zl., učitelka Fischlová 515 zl. a rb. M. Friedmann 830 zl. Po odchodu Baumově r. 1899 byl prvním českým učitelem na zmíněné škole Julius Ur-b a c h, po něm r. 1901 Josef Krausa od r. 1901 do 1902 Otokar Kraus. Žáků bývalo kolem 40. Náboženství i zpěvu vyučoval po všechna léta na německé i české škole rb. Martin F r i ě d m a n n. R. 1902 byla škola uzavřena a žáci přiděleni dle věku jednotlivým třídám veřejných škol obecných a měšťanských.

K o stel, stávající v bezprostředním sousedství starého hřbitova, jest nepochybně tak starý jako hřbitov, na němž nejstarší náhrobní kámen jest z r. 1684. Přesných dokladů o stáří kostela není. Také nevíme, jak původně vypadal, protože r. 1868 při velkém požáru H. vzal za své a byl znovuzbudován v tom rozsahu, jak se jeví dnes. R. 1901 byly provedeny některé vnitřní adaptace, jimiž byl hodně pozměněn vnitřek. Před 30 lety bylo totiž oddělení pro ženy zařízeno v podobě kůru na dřevěných sloupech. Bylo malé, nízké a nebezpečné v případě požáru. Proto zmíněného roku, kdy H. byly opatřovány elektrickým osvětlením, byla zavedena elektřina též do kostela a místo kůru zřízena část amfiteatrálně stoupající po stupních 15 cm zvýší. Není bez zajímavosti, že vnitřní zařízení kostela dostalo .se tam z velké, části ze zrušeného vídeňského kostela polských Židů, kteréžto zařízení koupil tehdejší horažďovický obchodník Jakub Kohn, zvaný Kladru-bák. Za války světové zrekvirováno bylo v kostele krásné měděné umyvadlo a osmiramenný svícen o průměru 1% m. Pěkné desatero bylo při adaptaci kostela pořízeno v leptaném skle firmou F. Křižík v Praze dle návrhu rb. Friedmanna.

Jako i jinde po Čechách byla za Rakouska n. o. ž. v H. v řízení oficielním německá. Avšak r. 1885 byl zvolen za představeného této obce pokrokový muž Eduard Münz, výrobce lihovin, který při prvním zasedání obce prohlásil: „My Židé žijeme zde v úplně českém kraji a nemáme zájmu na němčině. Činím návrh, aby obec v úředním jednání užívala jazyka českého a také modliiby v kostele, při pohřbech i náhrobní nápisy byly české." Návrh byl přijat a tak zavedena v jednání čeština. Jisté obtíže tomu ovšem byly kladeny se strany tehdejších úřadů, takže na př. teprve po 10 letech bylo povoleno rak. úřady vésti matriku po česky. Uvádíme zde i ostatní členy tohoto prvního výboru, který úřadoval česky. Byli to: Jakub Kohn, obch., Heřman K a t z, obch;, Heřman S t e i -n er, obch., Jakub   P o r g e s,   obch.,  Marek Kohn,