svých domů. R. 1629 přistěhoval se sem Žid Eliáš Šťastný, který koupil dům od měšťanské vdovy Elišky Konvářové za 120 kop, což se stalo s povolením magistrátu. Zmíněný Židi splácel dům do r. 1648 po 10 kopách ročně. A hned téhož roku prodán byl Židům dům Pavla Špolskýho za 150 kop. Potom se t. r. připomíná další' Žid Enoch, jemuž r. 1629 v březnu sděluje apelační soud pražský, jak si má počínati proti plzeňskému měšťanu Mirabellovi v příčině skupování věcí kradených. Dle všech známek lze míti za to, že Židé během 301etých válek rychle vzrostli ve městě na více rodin. Při dobytí Horažďovic 1619 zbořena část hradeb a nové opevňování nemělo již velkého významu. Parkány pronajaty řemeslníkům, hlavně provazníkům a část propuštěna Židům za pohřebiště. Je to onen díl parkánů na východní straně města, kde posud lze spatřiti náhrobní kameny. Že obec vybírala za pohřbívání poplatek, jest zjevňo ze záznamů písaře radního z r. 1631: „Přijato od Židů za jednoho Žida pochovanýho 30 gr. (přespolního), od dvou Židů zde mrtvých po 20 gr." Židovské domy byly právě poblíž hřbitova v ulici zvané Zelená, nyní Prácheňská. Bylo to jakési male ghetto. Patrně tam prodal Židům svůj dům Johann Laubský za 250 kop roku 1649. Během válek třicetiletých byla obec na nejvyšší míru ochuzena, takže těžko sháněla povinné platy. Dlužili se, kde to šlo. A tu máme první doklad půjčky od Žida Štastnýho z r. 1647, kdy zapsal písař v manuál: „Co se. týče rytmistra Kocha, který chtěl náhradu za to, že- vyzdvihl z Horažďovic soldatesku, usneseno dáti mu 3' zl. a vypůjčiti si je od Šťastného." Bohaté kdysi město upadlo v nebývalou bídu. ..'■•?.■ Že cechy, ba celá obec hájily svých výsad, potvrzených jim novou vrchností hrabaty Šternberky, jest pochopitelno. Běželo tu o určité hmotné výhody a ty v těch těžkých dobách byly dvojnásob hledány; Dle privilegií obci daných nesmělo se zde usaditi více než 10 rodin židovských. Též pronajímání bytů Židům bylo zapovězeno. Proto chápeme nález ze 14. června 1647, který praví: „Adam Vrabec že jest Adamovi Židu dům svůj do plného roku za 16 zl. rýnských pokoutně pronajal, a proti privilegiím se toho dopustil, proto arest v místě šatlavním jest mu vykázán." Ač obec jako celek nebyla v minulých dobách židovstvu nijak nakloněna, přece zas na rathouze dbali toho, aby se každému stalo po právu. „28. ledna 1649 podal Urban Němec spis proti cantoru židovskému, kterému jest povinován nájmem bytu do sv. Jiří, aby mu z té sumy, co u něho 9 neděl byl, bylo odraženo. Snesení: poněvadž dotyčný Žid měl se suplikujícím dokonalou smlouvu, aby ho v příbytku svém do sv. Jiří přiochránil, a toho ne nestalo, pro nedodržení smlouvy jest povinen zase jemu, Židu^ peníze navrátit a pro pletichu tu by záhodno bylo, aby vězením dostatečně trestán byl." Leckterému měšťanu byl od Židů nabízen pěkný peníz za nájem domu, ale v tom směru byly předpisy přísné. Tak 10. března 1649 žádal soused Martin Souměřský, že míní svůj dům Židu Šťastnýmu pronajati, aby mu bylo povolení dáno. To mu bylo odepřeno v plné obci s tím, aby žádný ze sousedů pod pokutou měšťanskou domu Židům nepronajímal. Pakli by se toho 'který z pánů radních dopustil, tehdy dvojnásobně trestán bude. Další usnesení: Žid Šťastný a Lída Enochová užívají domu a dědictví a jsou povinni kontribucí na ně vložené odváděti a též varty zastávati. Čemuž ani Šťastný ani Enochová na odpor nebyli;" Mnoho měšťanů vedlo obchod a řemesla a viděli v přílivu židovstva do měst nebezpečí pro své živnosti; odtud ona žárlivost na každý pokus o získání domu nebo aspoň bytu. Roku 1667 docela žádá magistrát obce Horažďovic pana Jana Kavku z Ěíčan na Starém Sedlišti a Karlštejně za přímluvu u jejich patrona hraběte Fr. ze Šternberků, „aby týž učinil zákaz u všech Židů, kteří v obci všeliké handle a živnosti na zkázu a záhubu ostatních sousedů i na ztenčení a roztržku cechů a řemesel vedou a provozují". Nemáme po ruce dokladů, s jakým výsledkem se ona suplika potkala, myslíme ale, že nedosáhli, čeho si přáli. Křivdili bychom však konšelům na rathouze, kdybychom jim podkládali úmysly nepřátelské. Pokud seznáváme z listin, vidíme, že všude, kde šlo o. právo, hleděli právu průchod dát. Malá ukázka ze 4. srpna 1670: Žid Šťastný stěžuje si magistrátu ' hóražďovickému, že jim psovodník zakopává psy na hřbitově. „Žid Šťastný na místě všech Židů stěžuje si, že před parkánem tam, kdež se jejich těla mrtvá pochovávají, psovodník, co psy chytá, zakopati měl a poněvadž takové mrchy pro zlé povětří v takových místech zakopati dáti nesluší, proto z uvážení pana purkmistra i ;'pánů radních (co se přehlíďnutím práva rychterního stalo, že ten nešlechetník tam takové mrchy při parkánu zakopal, což se ale víceji nikdy státi nemá) ujišťují se Židé, poněvadž oni jistý plat k obci od pohřbů dávají, že když by takový psovodník město čistil, jemu místo za městem, kde by takové mrchy zakopávati měl, se vykáže." : Hřbitov na místech parkánu trval do počátku 19. stol., kdy získali Židé pozemek na Loretě, vrchu as 10 minut odi mostu vzdáleném, kde od té doby mrtvá těla pochovávají. Že ! v sousedství starého hřbitova byla i židovská škola, jest vidno ze soupisu židovských domů, pořízeného r. 1670. Jsou tehdy zapsány následující domy: „I. Dům Boudovský, kde škola židovská jest. II. Dům Eliáše Žida. III. Dům Šimona Marka a Jakuba, Židů v masných krámech. IV. Dům Theobaldovský, kde Mojžíš a Marek jsou. V. Dům Konvářovský, kde Lebl a Jáchym Židé jsou." Jakkoli bylo tak málo židovských rodin ve městě, . Hřbitov (stará část) přece dbali toho, aby měli svoji školu. Snaha po vzdělání byla jim vrozena. Jest na bíle dni, že vydržování kantora i školy stálo je značný peníz, čehož však nelitovali. Víme, že již r. 1513 měli svoji tiskárnu, ovšem v Praze. Že Židé nedodržovali všech nařízení o živnostech, jest jisto. Odtud nářky křesťanských živnostníků magistrátu i úřadům. 29. srpna 1674 stěžuje si felčar \l(p horažďovický Pavel Filip Nisten úřadu patronátnímu na lazebníka židovského, že mu škodí na živnosti. Nedochovalo se však rozhodnutí v té příčině. Případ ten však ukazuje, že v 17. stol. zaujímali Židé zde již také určitá postavení v řemeslech. V tomto roce prodány jim další dva domy v městě, a sice souseď Theobald Majer prodal Mojžíšovi dům za 155 kop, Zuzana Gregorová Šalamounu Lpwymu za cenu neznámou. Ho-ražďovicko jest odedávna krajem převážně hospodářským, což dávalo i jistý směr obchodu. Židé jakožto rození obchodníci chápali se i obilního obchodu. Ale byli v tom omezováni a žalováno na ně vrchnosti. O tom jest doklad ze 6. října 1676, kdy jim bylo dekretem zakázáno skupovati obilí. Nařízeni . konšelé, aby prohlédli sýplky Židů, by bylo patrný kolik obilí skoupeno mají. Avšak Šťastný a Joachim"-f)ro$fiásili, než to učiní, že raději šatlavu podstoupí. Bylo v té době i u vrchnosti hodně nepřízně vůči Židům, jak zjevno z odpovědi hraběte Václ. Vojt; Šternberka, jemuž • tehdejší purkmistr Jan Gregor podal žádost o svolení, aby ve svém domě mohl světnici a sklep pronajati Židu Markovi. Nato došlo následující vyjádření: „Suplicanta žádost jest darebná, neb já nepřipustím, aby Židé v městě mém H. se více rozmnožovali." To bylo příliš jasně a rozhodně řečeno. Nepřízeň k Židům vyvrcholovala občas velkými pronásledováními nejen v Čechách, ale i jinde, á je skutečně s podivem, že přes všechna příkoří, která zakoušeli, přece obstáli. Bylo jim zakázáno nositi zbraně pod přísnými pokutami. V tom' směru je poučný připiš místodržících z 28. srpna 1687: „Skrze patenty přísně je zapovědíno, aby poddaní bez obzvláštních rekvisitů a povolení své vrchnosti zbraně neužívali, což Židům tím méněji se povolovati a dopouštěti může. Pročež z fnbci ouřadu nařizujeme, - abyste poddaným svým bez vašeho povolení, Židům pak, kteří jsou na gruntech vašich obytni, žádnou zbraň neužívati přísně zapověděti ráčili a aby ji ihne'd prázdni byli, což kdyby se nestalo a u někoho z Židů zbraň nalezena byla, tehdy jeden každý skutečné trestání na sebe uvede." : : Židé musili nositi znamení v^podobě žlutých soukenných kroužků, a dopadl-li kdo Žida, že znamení nemá, toho byla polovice všeho, co Žid měl u sebe. Že při takových opatřeních byli vydáni mnoha ústr-kům, posměškům, bití i zabití," jest v dějinách věc dosti známá. Židé musili héét útraty procesu, jednalo-li se Ao hrdelní případ, třeba vraždu jejich souvěrce. Blíže to vystihuje jeden připiš hraběte Fř. z Wrbna z.apelačního tribunálu pražského, v němž.píše Horaž-ďoýickým 9. prosince 1678: „Opatrní přátelé milí. Psaní a žádost Vaši, kdo by na ty dva vězně, Jakuba Maulíka a Jakuba Mlynářovic, při právu Vašem pro zamordování jednoho Žida vězněné^ náklady, a outraty nésti.-měl, jsme sobě s dostatkem přednésti dali. Poněvadž dle zprávy Vaší IsakSable Žid sušický od židovstva prácheňského deputírovahý proti týmž věž-ňům za původa se vystavil a všechny náklady a outraty na vychování (vydržování) i na právo a exe-cuti zaplatiti slíbil a zaručil, pročež on tyto náklady platiti povinen jest." Tento případ měl romantickou dohru, což sice s historií židovstva již přímo nesouvisí, ale za poznamenání stojí. Mezitím co v horažďo-vickém vězení oba delinkventi čekali na provedení exekuce, ucházel se na hradě pražském apatykář Frant. Dyryk o souhlas,, aby směl na některém, k ztrátě hrdla odsouzeném zločinci „vyzkoušet své lékařství proti všem lidskému přirození škodícím jedům". Král Leopold skutečně svolil a los padl na Jak. Mlynářovic. Píše o tom doslovně hrabě z Wrbna: „■^- — -— zda by on to lékařství zkusiti chtěl, otázku učiníte. Tím způsobem bude mít naději k obhájení života svého, neb když mu skrze takové lékařství jed nic neuškodí a on při životě zůstane, tehdy mu Jeho Milost král život darovati ráčí. Pakli by mimo naději, an by kunst toho apatykáře chybil, umříti musil, aspoň tak ohavnou smrtí se světa nesejde." Ale „kunst" apatykáře chybil a Jakub umřel. Omezování Židů bylo všestranné. Nedovolili jim ani pást dobytek v obecním houfu. Podávají r. 1682 obci žádost, v níž praví: „-----------předkové naši i my po tento čas jsme při houfu obecním kozy pásti povoleno měli. Nyní ale ubozí zapovědíno máme, aby jich pastejř do houfu nepřijímal, kterému od pasení jeden každý jsme platili. Poníženě žádáme, aby pro obživení dítek svých jste nám po dvou kusech do pastvy přáti ráčili. Kdyby pak jinače býti nemohlo, tehdy se uvolujeme k vzácné obci z nich ten plat jako v Kasejovicích dávati atd." Situace Židů koncem 17. stol. musila být v H. vůbec neutěšená. Vždyť je r. 1692 zaznamenáno, že Šalomoun Žid i s manželkou a dětmi odtud pryč sběhl, domu opuštěného zanechav. A o ten dům, který následkem dešťů byl zpustlý, <• neměl ani dveří á nic „od železa" v něm již nebylo, se obec ucházela u vrchnosti. Vzhledem k 16. článku svých privilegií žádá obec, aby měla na takový dům v koupi přednostní právo. Chtěli dát za něj 400 zl. ve čtyřech splátkách, dokládajíce přímo: „Protože Šalamoun Koníř Žid s manželkou i s dětmi pryč sběhl, domu pustého, sešlého a otevřeného zanechal, takže lid voběžný i sedláci skrze, něj svobodný průchod mají, čímž ještě více ke zkáze přichází, i nemajíce my zde v obci naší krom rathouzu kde jinde vojenským oficírům kvartýr dáti, neb každý oficír chce zvláštní pokoje míti, žádáme atd." Jednání o prodeji se protáhlo na léta a dům zatím pustnul víc a více. V březnu 1695 opakuje obec supliku vrchnosti znovu a přímo naříká, že „s velikým zarmoucením se doslejchá, že by Pozel Žid dům Konvářovský od vrchnosti stržený měl a že se do něho stěhovati má". Zapřísahají vrchnost, aby toho nedopouštěla a dle privilegií víc než 10 rodin židovských ve městě netrpěla. Téhož roku skutečně dům koupili, a sice za 500 zl. Byl již tak sešlý, že byl pouze nad světnicí něco špatně přikrytý, ostatní všechno bez krovů řadu let stálo, takže promoklé zdi na zboření vypadaly. To uvádějí "vrchnosti, aby na původním šacuňku, totiž 400 zl., zůstalo vzhledem na obecní chudobu a těžké časy. Rok předtím byl odhadnut dům Eliáše Žida, neznámo z které příčiny a dům oceněn na 600 zl. Snad běželo o splátku dědictví, protože byl obýván dvěma syny po zmíněném Eliáši. Úspěchy, jichž se Židé již tehďy v obchodu dodělali a které lze přičísti hlavně jednostrannému zaměstnání a dlouholeté praxi* když nemohli se k jinému zaměstnání tak snadno dostati, tyto úspěchy patrně byly příčinou nepřízně ostatního obyvatelstva i Snahy zabránit dalšímu usazování rodin židovských ve městě. Z obšírné žádosti z r. 1693, podané vrchnosti hraběti Václ. Vojt. Sternberkovi, tehdy presidentu apelačního tribunálu, je to nad jiné. výmluvně řečeno. S počátku odvolávají se na privilegia, „jichž si nad drahé kamení váží" a připomínají, že v týchž výsadách jest článek 16., že nemá být ve městě víc než 10 rodin, ale i s kantorem na časy budoucí a věčné. Ten 16. článek že Židé velmi rušiti se opovážili, když během Času víc se jich sem vloudilo a ještě vlouditi usiluje. Křesťané pak co chudí sousedé k záhubě veliké a k ztenčení přicházejí, když tu oni Židé jim ve všech koupích obilních a jiných překážku činí. Proto poníženě žádali, aby toho vrchnost nedopustila a přebývající počet Židů ve městě „zkasírovala". Že trvala obec úporně na znění výsad, uka- lí 3 Horaždiowitz 3