tři dcery, které se do ciziny provdaly, a dva syny, z nichž jeden, Vítězslav Schiffmann, majitel agentury, v požehnaném věku žije v Českých Budějovicích, a druhý, MUDr. Bohdan Schiffmann, jako lékař ve Vídni doposud blahodárně působí. A když opustil v r. 1873 působiště a odstěhoval se do Prahy, zůstal mu titul rabína kraje berounského. Dojížděl dále ke zkouškám z náboženství do V., byl to svátek, kdykoliv se mezi jemu věrné votické souvěrce dostavil. Ubytoval se vždy u svého věrného přítele, velkoobchodníka Noe Bergra, nejpobožnějšího to občana votického. Za jeho pobytu učili se i dospělí a staří badáni v Písmu svalem, po jeho odchodu z V. poznenáhlu úmrtím staré generace vzalo toto studium za své. Poslední „talmudisté" ve V. byli Lazar Gans, který zemřel v r. 1901, a jeho bratranec Izák Gans, který ho o čtyři roky přežil. Krajský rb. Schiffmann bydlel v Praze v Celetné ul. č. 4, kde pisatel této kroniky s matkou jej navštívil. Zůstal vlídným a jemným až do své smrti. Zemřel 12. ledna 1894 a byl pochován na tehdy novém žid. hřbitově v Strašnicích (IV. skupina, 4. řada, hrob č. 1). Náhrobní kámen hlásá, že zde spí věčný spánek: Mojžíš Schiff mann, důstojný, učený, vele-zasloužilý rabín berounského kraje. Po rb. Schiffmannovi nebyl do V. více povolán žádný rabín. Obci žid. od desítiletí do desítiletí ubývalo členů a poplatníků, takže i hmotně upadávala. Dle stanov pro ž. o. n. převzali funkci rabínů pak učitelé židovští, kteří vyučovali a vyučují doposud náboženství na školách a spolu fungují jako kantoři v kostelích. Kantoři významní. Skrovné jsou zprávy o kantorech; setkali jsme se s několika jmény votických Židů v .soupisech v této práci uvedených, jichž povolání bylo kantorství. Nemýlíme se, že obec, když se vzmáhala a povolala věhlasné rabíny, hleděla také k toznu, by byl i rámec bohoslužeb na výši doby. Tak si starší pamětníci vychvalují kantora Filipa Bacharacha, rodem z Kolína, který svým krásným barytonem ke zvelebení bohoslužeb přispěl. V r. 1870 opustil V. a při-jmul místo kantora ve Vysoké synagoze v židovské radnici v Praze. Zemřel 3. září 1899 u věku 75 roků a byl pochován na hřbitově v Strašnicích. Jeho nástupcem se stal Mořic Schlesinger, rodák moravský (v Písečné 14. ledna 1840), který nejen že vyhověl všem požadavkům na poli liturgie hebrejské, ale ovládal i Písmo svaté, které předčítal při bohoslužbách. On byl také na slovo vzatý zpěvák, znalec literatury hudební a dobrý houslista. Slavnostní bohoslužby vlastenecké v kostele žid. byly slavnostuí událostí pro celé město. V kostele se shromáždilo státní úřednictvo, členové městské rady, starosta s výborem ž. o., spolky hasičů, veteránů s praporem, vše v lesku a plném osvětlení — tu zazněly první akordy z galerie žen, kde byla umístěna hudební kapela votická. Kantor Schlesinger intonoval a mohutný sbor jasných hlasů mládeže školní, zesílený hlasy dospělých (basista Adolf Arnstein, teno-rista Josef Gans), za průvodu votické hudební kapely přímo otřásl kostelem. Jen takový nadaný a ideální muž jako Schlesinger mohl si troufati při takových slavnostech přednésti Haendlovo velké „Haleluja!" nebo Beethovenovo „Nebesa vychvalují velkost Páně!", čím posluchače uchvátil. V soukromí se osvědčil jako dobrosrdečný muž, jemuž starší generace zachovává přátelskou památku. V r. 1881 obdržel povolání na místo ve Vídni, kde ve službách vídeňské obce židovské vzorně působil jako vrchní kantor, sekretář a učitel náboženství v 16. a 17. okr. až do jeho smrti dne 2. února 1906. Mořic Schlesinger, kantor Nástupce jeho ve V. byl David Freisinger, který po dvouletém působení zemřel. Šalamoun L ö-w e n s o h n, který pak místo něho nastoupil, byl dobrým zpěvákem, onemocněl však a po jeho dlouhotrvající nemoc ho zastupoval mladistvý syn. Po úmrtí otce (14. června 1896) převzal Bernard Löwensohn funkci kantora. Za jeho otce dala obec postaviti varhany do starého ženského kostela. Mladí lidé, hoši a dívky, tvořili sbor pod vedením Adolfa Arnsteina, který se později přestěhoval do Berouna a vloni tam zemřel. Löwensohn mladší přijmul místo vrchního kantora v Linci (Horní Rakousy), kde ještě dnes působí. Funkce kantorální převzali pak učitelé náboženství; jmenujeme z nich zvláště Edvarda Liebe n a, který vzorně a svědomitě svůj úřad vykonával a až do odchodu svého do Prahy (1916) členy obce nabádal, by bohoslužby navštěvovali, by jich pravidelnost udrželi. V Praze vyučoval na obchodní škole a pak převzal ředitelství v chlapeckém sirotčinci v Krakovské ulici. Na posvátném místě zemřel náhle při sobotních bohoslužbách v synagoze v Jeru-salemské ulici v r. 1930. O něm a jeho nástupci rb. Freudu Pickovi . se zmíníme ještě v kapitole o škole. Se zadostiučiněním budiž ke konci ještě po znamenáno, že ke zvelebení bohoslužeb občas přispěla svým krásným, kultovaným hlasem pí Berta Fuchsová, choť bývalého poštmistra v Jankově. Její hudební vlohy dědili synové, Adolf Fuchs, sólista německého divadla v Praze, a prof. Egon Fuchs, který vyučuje na státní konservatoři v Praze. I naší spolužačky paní Berty Arnstein ové-Polákové (ve Vídni) budiž jako sólistky v kostele vzpomenuto. Škola. Od dob císaře Josefa II. podléhaly školy žid. obcí dvornímu dekretu ze 14. prosince 1782, který platil jak pro zřízení jich škol normálních, tak i pro jich udržování. Bylo Židům i dovoleno, získati si staveniště (grunt) pro vystavění školní budovy, v čem je úřady měly podporovati. Votická židovská škola číslo XVIII v žid. městě (nyní Malé náměstí) byla původně přízemní. Když se na začátku druhé polovice 19. stol. ž. o. vzmáhala a počet školou povinných dítek značně stoupl, dal tehdejší starosta Bedřich Arnstein podnět k nadstavbě jednoho poschodí. V přechodné době konalo se vyučování v Šabatkově domě č. 193 na Pražské ulici. Ze starší generace učitelů budiž vzpomenuto Joachyma Brucka, muže to s nevšedním vzděláním. Když v r. 1842 ž. o. pražskému arcibiskupu Josefu svobod, pánu ze Schrenkň zaklala za příčinou jeho 25 letého jubilea arcibiskupského blahopřání, věnoval mu učitel- Brück duchaplnou příležitostnou báseň, kterou arcibiskup vlídně 720 přijal a za ni srdečně poděkoval. Jako dobrý pedagog se osvědčil učitel Kornführer. y r. 1864 byla nová škola krajským rb. M. Schiff mannem slavnostně otevřena; vyučovali tehdy všestranně vzdělaný, avšak těžce nemocný učitel Weiss, Šimon Reich a David Wurmfeld; náboženství učil do r. 1866 učitel Veith a po něm učitel Thein. Po ranních bohoslužbách v kostele vedl rabín Schiffmann hochy 4. třídy ke studiu „Misclmajoth". V přítomnosti rodičů konaly se každoročně zkoušky dětí dozorčím rb. Schiffmannem. R. 1872 došlo za příčinou stranických roztržek mezi členstvem obce k tak neblahým následkům, že Bedřich Arnstein, muž pokrokový, zařídil, jak jsme v jeho životopise (viz Žid. představení) již uvedli, t. zv. švédskou školu ve svém domě, kam on i jeho straníci děti své posílali. Řídícím učitelem ustanovil Davida Wurmfelda, znamenitého pedagoga (rodáka z Tučap), kdežto starou školu řídil M. Reich, též dobrý učitel. Odchodem Wurmfelda na učitelské místo u říd. Heinricha (a pak na výrobní spolek) nastalo opět sloučení obou škol. Z této švédské školy vyšel Richard Oppenheimer — již tehdy docházely též děti zámožnějších rodin křesťanských do školy žid., by se naučily něm. —, který nastoupil kariéru diplomatickou. Tehdy se vzdal i učitel Reich svého místa a brzy potom, jsa slabé konstituce, zemřel. Na škole votickě vyučovali většinou učitelé pedagogicky vzdělaní a v hebrejštině obeznalí. Na začátku let sedmdesátých působili tito učitelé: Freund, Eisner, Hynek Fischl, Leopold Pollak, Zikmund Poliak a Piek, po jehož oď-hodu, místo druhého učitele ob- il/. Neumann,, říd. učitel držel Marek Neumann. S jeho jménem je spojena nejslavnější doba žid. školy ve V., její dobrá pověst se šířila do dalekého okolí, takže rodiče dávali děti své i ze vzdálených osad od V., by navštěvovaly tam školu. Počet žáků značně stoupl až do nejvyššího počtu 130. Učiteli Neumannovi zdařila se v jeho pedagogické snaze synthesa náboženské výchovy se všeobecným vzděláním, za což mu celé generace vděčí. Pisatel těchto dějin při sepisování práce obrátil se, co se týče posledních desítiletí školy votické, na nejpovolanějšího jich znalce, na svého učitele a přítele učitele Neumanna samého. Jemu vděčím celkem za následující informace, které jsem spojil se vším, co mě jako jeho žáku a rodáku votickému utkvělo v pani cti. Od r. 1866 až do r. 1877 měli dozor nad školou čeští okr. školní inspektorové, posledně prof. Šanda z Tábora, ředitel měšťanky Fabian z "Vlašimi, prof. Mejšnar z Tábora. Při školní konferenci za předsednictví okr. školního inspektora, u přítomnosti starosty Hynka Arn-sleina, místního školního dozorce doktora Karla Horná a zapisovatele Marka Neumanna navrhl okr. školní inspektor, aby byla škola, posud trojtřídní, proměněna v dvoutřídní a Marek Neumann ustanoven za řídícího učitele. Návrh tento byl přijat. Výnosem ministerstva kultu a vyučování ze dne 18. června 1878 bylo škole uděleno právo veřejnosti. První starostí nynějšího řídícího bylo zavedení veškerých zákonem předepsaných úředních knih, dále byly zaopatřeny všecky nutné vyučovací pomůcky, zřízena též. i školní knihovna, která v krátké době) dosáhla přes 300 svazků, a učitelská knihovna, čítající přes 100 svazků. Obě knihovny byly velmi pilně používány. Od r. 1878 přešel dozor nad zdejší školou na německé školní inspektory. Tito byli: dvorní rada dr. Bedřich Rulf, dvorní rada prof. Lieblein, prof. dr. Josef Muhr, vládní rada ředitel E. Reinisch. V této době byla zdejší škola v rozkvětu, takže počet žactva obnášel přes 120, mezi nimi přes polovina cizích a často 20 až 30 katolických dětí. Školním platem, který obnášel 2 až 3 zl. měsíčně, byly nejenom kryty školní výdaje, ale i z přebytku byl ještě prostavěn kostel a vystavěna pohřební budova, což vyžadovalo nákladu 8000 zl. Skoro v každé méně zámožné rodině byly ubytovány cizí školní dítky, které sem byly dány nejenom ze zdejšího okresu, ale i z Vožická, Vlašímska, ze Sedlčanska, ze Sedlce a z Táborskaf1 ano i z něm. území. Chudým dětem dostalo se v zámožných rodinách úplného stravování. Každoročně o svátku „Chanuka" uspořádána byla školní slavnost se zpěvy, přednáškami a divadelními hrami, chudé děti byly obdarovány novými zimními obleky a obuví, a veškeré školní děti .ovocem a dobrým pečivem. Velice příjemným a ze zdravotních ohledů prospěšným bylo zavedení polodenních vycházek do blízkých vesnic a lesů. První z něm. inspektorů, zemský rada dr. Rulf, vyjádřil se po zevrubné celodenní inspekci školy jak o pokrocích, tak i o kázni žactva velmi chvalně, udělil řídícímu písemné pochvalné uznání a zplnomocnil jej k provedení inspekce veřejné školy v Kosové Hoře. Okr. školní insp. prof. dr. Muhr, známý co řízný a co nejvýše pedagogicky vzdělaný odborník, udělil taktéž řídícímu po velmi horlivé inspekci pochvalné uznání. Iv návrhu okr. školního insp. ředitele Reinische při zasedání okr. školní rady v Sedlčanech byl řídící učitel vyznamenán pochvalným dekretem za jeho vzorné působení jak co učitel, tak i co vychovatel. Během času, ke konci 19. a začátkem 20. století, byl se strany českožidovské veden tuhý boj proti židovsko-německým školám v Čechách a bylo mnoho z těchto rozpuštěno. Také zdejší škola nemohla tomuto útoku odolati, nebyla sice rozpuštěna, ale proměněna v českožidovskou školu. Vynesením ministerstva kultu a vyučování z r. 1898 byl na této škole s vyučovacím českým jazykem ustanoven říd. učitelem Marek Neumann. Od školního r. 1899/1900 byla škola s nyní vyučovacím jazykem českým i nadále spravována řídícím Markem Neumannem, co druhý učitel působil kt. Isak Nettl a po tomto kt. Eduard Lieben. Jelikož žid. obci vždy více a více členstva ubývalo, zastával vždy druhý učitel místo kantorské. V říjnu 1901 podrobil zem. školní insp. dr. Wenig nyní českou školu celodenní inspekci, při čemž se o pokroku ;a chování žactva velmi chvalně vyslovil. V školním r. 1902/03 navštívil školu okr. školní insp. prof. Vepřek. R. 1904 onemocněl řídící M. Neumann velmi těžce, takže se musil na rozkaz lékařský učitelství vzdáti. R. 1905 přesídlil pak do Prahy. Po 30 letem působení 46 VZl