r. 1654 vystavěla v B. panskou hospodu,' dovolila tam Židům vysekávati maso na úkor řezníků křesťanských, kteří si pak r. 1662 proti tomuto vysekávání masa u hraběnky stěžovali. Poněvadž se ale žid. řezníci paní hraběnce nabídli, že za porážení dobytka platiti jí budou 30 fl. ročně, zamítla ona stížnost řezníkův křesťanských o zákaz porážení, dovolivši Židům nejen další porážení i více dobytka, ale i prodávání masa při panské hospodě sousedům vesnickým, a aby jich hodně nalákali, dávali libru masa o 1 kr. laciněji, nežli řezníci v městě.

Jatky židovské, dřevěné, postavila jim hraběnka již r. 1654 na uvedeném již místě (dům č. XX), a když pak při požáru města r. 1692 vyhořely, dal kníže Ferdinand Dietrichstein r. 1695 nové z kamene postaviti.

Svůj hřbitov mívali Židé v B. na valech za hradbami, a to za severní a výcho-dní zdí při rohové baště. Bylo tam množství starodávných pomníků, které ale tehdáž všemocný zkoušený radní Alois Reiter proti protestu Židů budyňských dal odstraniti, upotřebiv kamenův těch co dlažby do spilky měšťanského pivovaru. Odtamtud při předlažbě zachránil jsem jediný náhrobek uvedeného již Pinchasa z r. 1670.

Magistrát v B. započal na počátku stol. 18. prodávati stavební místa pod hradbami na nové .domky sousedům, a tak, aby si Židé zajistili vchod na svůj hřbitov, odkoupili si uličku přes hradební příkop na severní straně zdi. Stalo se r. 1707 takto dle smlouvy:

„My purkmistr a rada J. V. 'O. kňíž.1 z Dietrich-steina (titt.) města B. n. Ohří v známost uvozujem, že zdejší obec žid. při týchž krchovu židovském (na kterýžto cesta mimo Tomáše Staňka proti Družec-kýmu jdouc z příkopu'.4% loket, a proti dveřím [na hřbitov] 7 loket-vyměřena) od magistrátu propuštěny a prošacovány za 15 fl. míš. místo, do důchodu obecního takové peníze:;již odvedla, a z takového místa obzvláště od téhož Actum při sváto Jiřským termínu k obci ourok každoročně.po 35 kr., a p. rychtářům 10 kr., víceji z předešlé in pasus majícího místa, krchovu, při sv. Havle do téhož důchodu našeho 35 kr. 4% den., pánům rychtářům zdejším 10 kr. Ittem z místa blíž Veselýho Háje na Ladech (mimořádný hřbitov v čas nakažlivých nemocí) jim propuštěného taky při termínu sv. Havelském do jmenovaného obecního důchodu 10 kr. a městským rychtářům 10 kr. při jim vysazených termínech, to vše na věčnost a bez odkladu a vejmluvy jak do řečeného důchodu obecního skládati a vybejvati, tak p. rychtářům náležitě contentirovati opáčená obec židovská povinna jest, pročež tuto jich židovské obce povinnost, naše níže postavená pečeť městská- potvrzuje, jenž se stalo dne 24. Aprilis v B. 1707."

Burgkmistr a L S radda.

Následkem nařízení císaře Josefa II. r. 1785, kterým ruší se všecky hřbitovy ve městech jsoucí, musil býti i tento starý hřbitov zrušen, a Židé nuceni byli vyhledati si nové místo. Zakoupili tudíž od vrbec-kého sedláka pole blíž Matkobožského rybníka, kde založili si nový hřbitov. První nejstarší tam náhrobek hlásá, že r. 1798 byla sem pochována Barbora Breir dlová, dcera Itziga   (Ignáce)  Breidla z Libochovic.

R. 1690 dne 13. června dostali Židé v B. (a ovšem i na panství v Libochovicích) od knížete Ferdinanda z Dietrichsteina novou privilej, co; všecko kupovati a prodávati smějí, na př.: Plátno, sukno, vlnu, všeliké tkanice, knoflíky, koze, hovězí dobytek, koně, koření, tabák, košerované a přeškvařené máslo, ale toto jen pro svou potřebu mezi Židy. jako též s obi-

lím, též toliko jen, co sami spotřebují, nebo k pálení kořalky nutně zapotřebí jest, jen tím obchodovati smějí. Stalo se tak k jich ponížené žádosti, o čemž byli vyrozuměni. Ale Židé dle tohoto ustanovení se nedrželi, obcházejíce toto všemožně, neboť prodávali pak obilí i sedlákům nebo formanům do ciziny, a tak ke stížnosti křesťanských obchodníků musil jim to kníže Leopold z Dietriehsteinu r. 1705 přísně zakázati.

Také r. 1700 žádali Židé v B. knížete Leopolda z Dietriehsteinu, jakožto nově nastouplou vrchnost, o znovupotvrzení jich privilegií. Takové potvrzení díti se musilo vždy, kdykoliv nastoupil nově panující kníže, a ten pak rozhodoval, má-li se Židům dostati nových výhod, nebo má-li se jim ubrati. Kníže potvrdil jim tytéž privilegie, kterých jim dal jejich předchůdce kníže Ferdinand. Ve své žádosti ke knížeti -prosí, aby směli prodávati šatky, tkaniny (tka-louny), sýr a máslo, sůl, avšak jen od vrchnosti branou (dřívěji neprodávali, byl to monopol měšťanů), železo, plátno, punčochy, krátké zboží na lokte a míru, a jiné zboží, dobytek kupovati a bíti,' a maso Židům prodávati. Za to zavazují se platiti vrchnosti 30 fl. rýn. do důchodu. Při jich domech, škole a náboženských obřadech aby svobodně zachováni byli. Poněvadž platí cis." daně a vrchnostenské dávky, aby mohli svobodně obchodovati, a cizím kramářům, ježto vrchnosti nic neplatí, aby byl podomní obchod zakázán.

Kníže Leopold jim tedy tyto privilegie potvrdil. Ale víme již z výše uvedeného, jak privilegie tyto obcházeli.

R. 1695, po vypuzení Židiů z města r. -1677, měli tito na předměstí následující domy takto rozděleny, které t. č. stávaly:

Č. III Löbl Valentin, celý dům na panském gruntě,

č. IV Marek Samuel, Vž domu na panském gruntě,

č. VII Pinchas Eliáš, % domu na panském gruntě,

č. VIII Mauschl Abraham, % domu na panském gruntě,

č. IX Mojžíš Polák, %  domu na panském gruntě,

č. X Lebl Polák bratr, % domu na panském gruntě,

č. XIII Chalman Bérl, % domu na obecním grunte.

Za celý dům čítala vrchnost 160 fl., za % domu 80 fl. na roční splátky.

Schutzgeld, plat z celého domu 12 fl., za % domu 6 fl.

Činže, plat z celého domu 10 fl., za V2 domu 5 fl.

Z místa o sv. Jiří z celého domu 20 kr., za V2 domu 10 kr.

Z místa o sv. Havle z celého domu 20 kr., za % domu 10 kr.

C. XII Abraham Šilhavý,

č XIV Abraham Ziml,

č. XVI Aron Citovský; kteří měli domky na obecním gruntě, platili úrok z místa obci B., ale Schutz-geld vrchnosti,

R. 1691 vystavěla vrchnost vinopalny v B. a v Libochovicích, pronajmouc je Židům, kteří pálili líh z obilí (o bramborech se dosud nevědělo!), a vyráběli z něho otravnou kořalku pro lid. R. 1725 zrušila však vrchnost vinopalnu v B., ; ponechavši si pouze v Libochovicích. Zdejší vinopalnu pak pronajala Židům na byty, až ji pak r. 1743 koupil uvedený Jonas Löbl. Pak dostala číslo římské I.

R. 1707 vydali starší židovští v Praze souvěrcům na venkově zvláštním listem ponaučení, kterak se muž a žena při vydávání dlužních úpisův zachovávati mají. Také svatby žid. nesměly se jinde konati, než před pražským rabínem, což však za císaře Josefa  II.  pominulo,  a  svatby konati se mohly i před

místním rabínem, v kterém okrsku totiž byl. To stávalo se hlavně v B., jakožto nejstarší obci žid1, (a také nejčetněji zastoupené) na celém panství Budyně-Libochovice.

Veliký poplach v žid. předměstí udal se dne 8. července 1715, když vypukl mezi Židy mor, zavlečený sem nějakým potulným Židem, na který již 3 Židé zemřeli a tajně pochováni byli. Obec města podala o tomto případu hned zprávu krajskému úřadu v Slaném, s připomenutím, že Šalamounova žehá (v č. XIII Salomon Abraham) nemocná jest a leží.

Jelikož Židé počali houfně z města prchati a do lesů se schovávati, nařízeno hned, aby všichni Židé z města na obecní louku vrbeckou byli vypovězeni a do baráků narychlo zřízených zavřeni. Jich léčení obstarával zdejší městský lazebník Jan Kaiser, a do města vyslán krajský chirurg Josef Werner ze Slaného. Vojsko, tehdáž v Martiněvsi posádkou ležící, dostalo rozkaz celý tábor žiti. obklíčiti, a nikoho z Židů ven nepouštěti. Kdo z nich zemřel, pochován byl na Ladech u.Veselého háje, kde byl jejich mimořádný hřbitov. Teprv potom, když nikdo z nich více již nestonal, ani nezemřel, směli se Židé do předměstí zase vrátiti.

Císař Karel VI. vydal r. 1725 patent, jímž se ustanovuje, že na každém panství smí se zdržovati jen jistý- počet -Židů,- a ten že překročen býti nesmí. Každá rodina dostala své římské číslo I, II ätd., čemuž se říkalo rodinné místo (Familienstelle). O toto číslo mohl se ucházeti vždy jen nejstarší, čili prvorozený syn, a kdyby předčasně zemřel, druhorozený atd. Kdyby však byl otec zemřel bez mužských potomkův, dáno pak jeho číslo některému jinému Židu z jeho příbuzenstva. Místo však nikomu z nich dříve dáno nebylo, až po smrti otcově, která se u vrchnostenského úřadu ohlásiti musila, a také dříve ženiti se nesměl. Proto bývalo napotom mezi Židy tak mnoho nemanželských dětí, které pak teprv po sňatku otcovu dostaly jméno po otci a za manželské byly považovány. Vidíme to nejlépe ze starých matrik, kde otec potvrzuje, že přihlašuje dítě za své vlastní. V B. povoleno bylo toho času krajským úřadem v^Slaném 34 žid. míst rodinných, a vrchnímu úřadu panství B. (které t. č. nebylo ještě s panstvím Libochovice sloučeno) dáno nařízení, že počet ten překročiti se nesmí. R. 1818 bylo. těchto míst v B. již jen '32, a počet ten stále potom klesal, ježto tu počet rodin odchodem do jiných osad ubýval.

Učil-li se někdo z mladších členů řemeslu, mohl potom snáze dostati koncesi na ženění, nežli jeho bratr hausírník. Odešel-li Žid ze svého místa, aniž se vrátil, hledal ho vrchní úřad po všech panstvích, a nedošla-li zpráva o jeho pobytu, byl zbaven nejen osobní ochrany a práva zdržovati se v zemi, ale i nároků na rodinné místo, a majetek jeho po otci zděděný zabrala si vrchnost. Vrchnost nemohla přece ztratiti užitku z ochrany (Schutzgeld) a činže z domku židovského, a tak domek byl jinému Židu zase prodán.

Poněvadž pak Židé u nás šidili vrchnost, kde a jak mohli, zapomínajíce rádi platiti z ochrany (což dokazují v účtech každoroční nedoplatky), vyzrála na ně vrchnost zase tán, že chtěl-li se Žid ženiti, musil vrchnosti nejméně 120—200 fl. zástavy složiti, kterou vrchnost půjčila pak na chalupu nebo statek na hypotéku pod úrok, aby tím vrchnost byla kryta, kdyby snad Žid „zapomněl" ■— což se zhusta stávalo •— svůj ochranný poplatek nebo činži z domku za-praviti.

Po vyhlášení svobody r. 1848 a po zrušení ochrany domáhali se někteří zdejší Židé (na př. Bohumil Löw-

ner, Heřman Fanta a j.) o vrácení této zálohy, kterou jim vrchnost po roce 1850 zase vrátiti musila, nemajíc zákonitého podkladu k zadržení.                         '": :    ' ■

R. 1734 stěžovali si budyňští měšťané opětně vrchnosti, že Židé vedou zakázaný obchod obilím, a že se oněm v obchodu ujma a škoda činí. Totéž opakovalo se r. 1773, takže konečně kníže Karel z D. vydal zápověď Židům obilí dále kupovati a prodávati. Ale jak nás zkušenost učí, vyšly všecky zákazy naplano, neboť Židé ve své houževnatosti vždy tohoto výnosného obchodu znovu a znovu se chytili. Vláda jich při vedení tak častých válek potřebovala, křesťan nákupy obstarati nedovedl, a tak zákazy přišly nazmar.

Původně Židé nemívali v Budyni vlastní své modlitebny čili synagogy, nýbrž shromažďovali sé k vykonání pobožnosti v domku, ve kterém náhodou bydlil ten neb onen učitel neb rabín či zpěvák.

Synagóga' (vnějšek)

Teprve po r. 1631, jak známo, učinili si synagogu v domě čv 31 v městě, kterýžto dům ale k rozkazu vrchnosti musili zase r. 1677 křesťanu zpět vrátiti. Teprve ke konci první polovice 18. stol. zakoupili 3Í zbořenou stodůlku Šantrochovskou proti č. XIII. a XIV., kde si vystavěli velkou modlitebnu se stropem dřevěným a střechou šindelovou. Ale pro stálé války s Francouzi a Prusy nemohli stavbu dokončiti, a Stavení či zdivo maltou ovrhnouti. Tepive r. 1825 mohli Židé přikročiti k dokončení stavby své synagogy. Žádali tudíž knížete Františka Josefa z Dietrichsteina o přenechání 18.000 cihel z panských cihelen na nové klenutí, a to na úvěr na řadu 18 let k spláceni. Kníže však k žádosti jich nesvolil. Daroval jim raději 3000 cihel, ale ostatních 15.000 kusů musí do tří let, 1826, 1827 a 1828 splatiti. A tak Židé teprve synagogu dali sklenouti, a celou maltou ovrhnouti.

V synagoze chqyaji dosud žlutý praporec, pořízený r. 1800, podobný cechovním praporům, jehož užívali při různých slavnostech.                                      .

Za starých dob mívala škola židovská a modlitebna u Židů budyňských jeden a týž význam, neboť chodily do školy nejen jich dítky, aby se tu učily čtení hebrejštiny a němčiny (o češtinu.čili českou řeč nestáli, považujíce ji za méněcennou, a jen tolik se ji